Pašeři.

Jako velká báně

rudě červená

slunko juž se tratí

za hor temena.

Šumot stromů tichne,

hvozd se zašeří –

po pěšinách tajných

táhnou pašeři...

Táhnou opatrně,

tak jak srnců zvyk:

napřed ostražitý

staroch náčelník.

Zachrastí-li křoví,

pušku naměří –

tiše, jako němí

táhnou pašeři.

Nesou cizí zboží:

trochu hedvábí.

Ruka cizí prý je

lépe vyrábí.

Než však odnesou je

někdy do dveří,

zisk svůj platí krví

bědní pašeři!

Na všech stranách čihá

na ně smrť a trest.

Mnohý nevrátí se

na věky juž z cest!...

V ruce každý pušku,

– ne však za zvěří –

jako stíny noční

táhnou pašeři.

Sestupují vrchem,

křovím, skalisky –

kdo ví, zdali zdrávi

dojdou do vísky!

Ha! v tom vůdce stane,

sluchu nevěří –

poslouchá – ba věru!

zle je, pašeři!

V tom už střely prší

do nich ze všech stran –

běda! nepřítel je

dobře uschován.

Se skalin se řítí

s křikem někteří –

dovedou však střílet

také pašeři!

Rána ránu stihá,

duši vyrazí –

nad bojiště měsíc

právě vychází.

Ze zálohy stráže

v bok jim udeří:

krvácejí, hynou,

úpí pašeři.

Odhazují zboží

na krvavou zem,

prchají zpět do hor

divým útěkem...

Ticho kolem, mrtvo...

Dlouho k večeři

nepřicházejí as

ženám pašeři!