Pašije Klementa V.

Svatého týdnu smutek v Avignoně

sáh’ do srdcí. Pašijím v kathedrále

naslouchá Klemens vzpřímen na svém tróně.

Jak socha sedí vytesaná v skále

ve hrdé, klidné póse světovládce,

sám netknut žalem v celé církve žale.

Však u místa, kde psáno: Petr zrádce

že zapřel Pána – papež v prázdno zíral,

však šlehlo bleskem v tvář mu to, byť krátce.

Na strašný vzpomněl sen, jej včera týral,

zřel Krista, ze soudní jak síně kráčel,

a jeho pohled zle mu duši svíral.

A ustavičně za ním dál se stáčel

řka: „Já jsem nechtěl toho světa vládu,

by v prachu dobrý, v nachu zlý se vláčel.

A nechtěl kacířských jsem hranic řadu,

a nechtěl krev jsem nových mučenníků

a nechtěl měšec Jidáše a zradu.

Co’s udělal z mé církve?“ – V tom hle, mžiku

zněl pašijí hlas: „Aj, kdo se tu hřeje,

zda není jedním z Jeho učenníků?

A Petr vychází a kohout pěje...“

Tu chmurný papež v celé slávě svojí

na trůně svém se jako třtina chvěje.

A skrývá v studu tvář svou dlaní dvojí.