Pašijový poklad.

„Jdi, synku, jdi a kouzel nech,

lpí kleteb tíže v pokladech,

tvá matka smí ti radu dáti.

Jdi do chrámu – zní dřeva zvuk

a Boha pros, ať ze tvých muk

se tobě poklid v duši vrátí.“ –

„„Ne, matko má, již po pět let

ten poklad zlý můj stíhá hled

v ty nejtajnější jeho skrýše.

Dřív pod zemí byl devět mil,

dnes v oči se mi zajiskřil

již na povrchu země výše.

Dva modré na něm plameny,

můj zrak jich září zmámený,

a kol nich plane moře zlata.

Bych na věky měl zahynout,

dnes vytrhnu jej z pekla pout,

ať zaplane jím moje chata.

Hle, místo čar já, matičko,

míšenské beru jablíčko,

to místo křídy sloužit bude;

a místo květu kapradí

mi fial kytka nahradí

a v ní kvítečko jedno rudé.““

Jak řekl, tak jest učinil,

a darmo za ním matčin kvil

zněl v hoři úzkostnými vzdechy.

A ze vsi točí do polí,

kde nad olše a topoly

ční k lesu hřeben rudé střechy. –

Co dál se dělo, divná věc,

uhádli lidé na konec,

splav plný různých řečí měli,

když zpátky z lesa cestičkou

panenku s fial kytičkou

a hocha s ní jít uviděli.

Dvé oči – modré plameny,

na líci oheň červený,

vlas kolkolem jak příboj zlatý.

Kněz temně zpívá pašije...

však lidé dávno znají je

a šeptem umlouvají svaty.