Paskovské rybníky.

Na Frydlant bylo jít z Ostravy –

náklad jsem měl trochu těžký –

pět hodin šlapat do únavy,

feniky ty tam – tož pěšky.

Promiňte, každý z nás býval mlád,

horká krev, ret vždycky prahnul;

v parném dni na cestě já si rád

hluboko ze džbánku nahnul.

Hrabovský bůh chud jak my. Chrám má

dřevěný s dřevěnou věží.

Daleko do nedozíráma

Paskovské rybníky běží.

Skláněly hlavičky šikmo své

na břehu metlice rusé;

rybárky, lysky a rackové

chechtali v jednom se kuse.

Nemám rád smíšků. Mně protiven

ženský ten zvyk je a děcký –

Mít svoji pušku s sebou jen,

smet bych vás do vody všecky.

Šest na ráz? Pět na ráz? Či jen dvě?

Ptáčata, robte si závěť.

Tak se mi chechtala rouhavě

běloperutná ta havěť.

Dalo se do deště. Těžký je strom,

hrom bije, blesk časem svitne –

A co mi voda je, co mi je hrom.

Káčera dešt se nechytne.

Mládí mi uletlo tak jak dým,

jak když se vlaštovky zvednou...

Zdali pak ještě vás uvidím,

Paskovské rybníky jednou?