Pastel (II.)

Stará a hořká kapitola.

Hebce ji ze vzpomínek lovím.

Půl pohádka a prosa zcela,

jak kostrbatým veršem povím.

Modravé oči, vlasy lněné.

Zpod šátku zlatem zasvítily.

„Což – nemáš strach?“ „Ach, ne ne, ne ne!“

„Jít sama lesem?“ „Bože milý –!“

Věru už nevím po pořádku.

Jen voněl mech a pryskyřice.

A ona u mne a tak z šátku

smála se plavá blýskavice.

Hřálo to tělo. Vlna, vlna

běžela horkou mojí hlavou

a divná rozkoš, hoře plná,

zpívala písní kolébavou.

„Ale ne, bože!“ „Co ti brání?“

A do ucha mi měkce znělo

jak nalomené zavzlykání:

„Srdce by příliš zabolelo!“

A přejde den a mlha sedne.

A zbytečný je ston a vzlyky.

To děvčátko mé v chvíli jedné

chlap svedl cestou od muziky.

Čím opilé jsi bylo, dítě?

Ach, láska, láska, směšná fráze!

Co, drobné srdce, omámí tě

a kde je hříchu, ctnosti hráze?

Let třicet přešlo. Stará žena,

udřená, zšedlá. A mi znělo

jak věta kdysi přelomená:

„Srdce by příliš zabolelo!“