Pastel.

Rád ulice mám, místo dlouhé řady

pochmurných domů v nichž se táhnou sady,

zdi kryté břečtanem, kam oko stačí.

Tak ticho tam, jen zřídka kdosi kráčí,

krok jeho dutě zní; mám rád je z jara,

kdy zdá se, mládím zeď že jihne stará,

kdy první lístky kmitnou tísní stromků,

kdy sýkorka se ozve ve svém domku

na bílé bříze, kdy i hlína voní

a staré topoly jak v dumě kloní

se k oknům paláců a jaro tuší.

Sám chodívám tu a v mé snící duši

jest jaro též. Dnes, poledne se smálo,

se stíny větví slunce po zdích hrálo,

jdu tudy – kroků hlas, má skráň se zvedá:

mně jeptiška vstříc kráčí, sestra šedá,

dva hyacinty kvetoucí si nese,

květ plápolavý na jednom se třese

a druhý jako měsíční svit bílý;

a posud zřím, jak jeptišky tvář chýlí

se nad květy, jak plaše zrak se kloní.

A fialky ze starých zahrad voní.