PASTORALA STAROFRANCOUZSKÁ.

Vzbuďte se ze sna, pastýři,

a stáda nechte být;

kam let náš, spěšte, zavíří,

ku Bethlemu,

tam Spasiteli našemu

se poklonit.

Sami jít se ostýcháme,

pojďte s námi, andělé!

K velkým pánům chudý pastvec

vždycky vchází nesměle.

Tam s jistotou jít můžete,

neb není dobrý Bůh

jak baroni a hrabata

a jiná chasa bohatá,

rád vám dá sluch.

A hodný, třeba chudý muž

milejší jemu jest

nad všecky světa poklady,

nad zlata, stříbra hromady

mu ryzí čest.

Kdo pak tak pozdě klepá to?

Otevřte, milý pantáto!

Prý narodil se Kristus Pán,

byl anděly nám zvěstován,

strach nemějte, otevřte nám!

Zde v jeslích leží pán Bůh sám!

A má tak špatně ustláno!

Pojď, Bobši, sem i Marjáno,

jej odnesem k nám do stáje,

tam bude míti tepla více;

Jan na dudy mu zahraje

a Barča skočí do vesnice,

by lidé s dary přišli k nám,

kde leží dobrý pán Bůh sám!

Zde, tu máš, dobrý Ježíšku,

a pohov si v mém kožíšku;

plášť kdybych měl, jak nosí král,

věř, tobě bych jej také dal.

Můj není z kozích chlupů, z vlny

jest pouze bílé, ale plný

je tepla, dýchá celičký,

v něm ohřeješ si ručičky.

Jen, pastýři, si plášť svůj nech,

můj syn si na tě vzpomene,

tam na věčnosti po letech,

až v stáj vše ovce sežene;

jeť, muži, plný dobroty,

On zrovna pastýř jako ty.