PASTORALE.

My vyšli spolu do hor.

Dva vyhnanci jsme opustili města v údolí

a vyhledat šli osvobozující samotu

blíž ke slunci a k okřídleným oblakům.

Rmut ulic lpěl na našich sandálech

a vědomí člověčství hořklo v našich nitrech,

když po strmých jsme cestách spolu sami stoupali

a hledali ten úkryt bezpečný

před útočnou a tvrdou lží

rvavého života štvavých a uštvaných davů,

stesk loučení (i vězeň po žaláři ohlédne se rád)

a touha jásavá a nové naděje

šly s námi k neznámému domovu...

A třetí rok už táhnou jeřábi,

a po třetí už kvete vřes na našich stráních

a víno uzrává na bílé naší chýši.

My dávno odvykli naslouchat lidské řeči,

bušení kladiv u syčících ohňů

a hlasům zvonů z dalekého údolí,

a čím jsme někdy spolu trpěli,

spí dávno hluboko, v snách začarovaných,

jak v kouzelné báchorce

o křišťálových zámcích

zakletých jezer...

Svět zapomenutý tam leží dole pod námi,

obzory jeho v dálkách mlhavých se ztrácejí,

pod naším krovem stavějí si hnízda ptáci

a k našim dveřím, jako v naivních legendách,

zvěř krotká přichází s důvěřivýma očima,

kde na prahu v purpuru nádherného západu

Pan sedí kosmatý a na syringu píská.