PASTORALE

Zvuk bukolických fleten

do tichých hlubin sjel,

co smavý, vonný květen

svou bájí v kraj se schvěl.

Ton fleten bukolických

se třás’ a umíral

v kaskádách melodických

u paty černých skal.

A sotva fletny ztichly,

šlo stromy šumění,

dva šťastní rtové vzdychly –

pak dlouhé mlčení.

Cypřišů tmavé stíny

v luh padly zelený

a fletny, mandoliny

kdes vzdechly ozvěny.

Ty pausy mezi nimi,

vím, vyplněny jsou

jen polibky, zní – rýmy

se potkávají tmou.

Cypřišů stíny tmavé

i hrob dovedou skrýt,

jak teprv dva rty žhavé

a skrytý v ňadrech cit!

Noc jde kol, tichá kněžka,

a sije souzvuk, mír,

skráň její tak je těžká

stem ech kouzelných lyr.

Co zašuměly stromy?

co zašeptal vln spěch?

Pod němými skal lomy

skráň u mé skráně nech!

A sjede-li níž v stíny,

nech dlít ji na hrudi,

ať fletny, mandoliny

ji z rána probudí!