PASTOURELLA.

Jarním dechem okřál svět,

májovým snem chví se háj,

Srdce! ještě naposled

poslechni tu mládí báj.

Pak se kaj –

času dost, až v stáří hnět

zvadne ret.

Paní, vám, jež jste můj vznět,

zpívám pastourellu:

„Ach, můj Bože, jaký jas

s krásy vaší v duši střás

touhu věčných želů!“

V zelenavou ukryt snět,

Pan si hvízdá na šalmaj,

za vílami prchá skřet,

všude šepot, šum a taj,

v lásky ráj

vábí van i vonný květ.

Naposled...

Vylíbat kéž písní vzlet

vašemu smím čelu:

„Ach, můj Bože, jaký jas

s krásy vaší v duši střás

touhu věčných želů!“

Ovečky své bílé zpět

zahnala jste krutě v stáj.

Což jen já mám bloudit bled,

vzdychat, kde mé lásky máj?

Bázni, ztaj,

jež jí srdce tužíš v led!

V kštice změt

vůní vssát se naposled

zpěv chce plný pelu:

„Ach, můj Bože, jaký jas

s krásy vaší v duši střás

touhu věčných želů!“