Pastucha haleká, a myslivé se níží

Pastucha haleká, a myslivé se níží

doubravy. Ticho propadlé.

Noc plaše vyplouvá a v sborceném se zhlíží

jistoty zrcadle.

Rašící pochyby slzami nabotnaly,

pláče úlevou zavýskly,

falešné hádanky děravé masky sňaly,

chlubně se zablýskly

(obluzující Snad s mlčícím Nelze smlouvá)

harpuny krotkých bezpečí,

a před úslužným Proč ochotné Nevím couvá

pod vetchá přístřeší.

A slepé zrcadlo, kam vůli káže hledět

zděšených pudů přesila,

sháší a komolí ohňové slovo Vědět

a kalné, sesílá

s odrazy sedmkrát sedmera konstelací

s bezvládím hvězdných bojiští

a s vrávoráním slov, jež Nevýslovné vrací,

přeludy kotviští.

Bezhlesý vzňal se vzdech a vonně dohořívá

v myšlence ověnčené snem,

hvězdnými obrazci přes hory srozumívá

se anděl s proklatcem.

Nemluvný bleskl klad a chladná jiskra křísla,

za časy spadla závora.

V ukrutnost znamení a neoblomnost čísla

zarostla prostora.

A těšitelka noc, netečně soucit tříštíc –

– nelidský, krásný, hluchý květ –

čte Slovo. V lakotném křišťále tvrdých číslic.

Odpírá povědět.