Pastva.

„Ať žene pásti Hanynka,

By hodně mnoho nadojila!“

Tak volala má maminka.

A jak to jenom promluvila,

Odvázala jsem kravičky,

Do husté hnala travičky.

Již hora slunce zakryla,

A já jsem předce ještě pásla;

Rosinka kvítí perlila,

Tu se mnou zima trochu třásla;

V tom jsem Ho zhlédla k sobě jít –

Hned počalo mně horko být.

Šel ke mně, jehož ráda mám,

Než říci to mu předc se stydím;

Co dělá? vzdy se tajně ptám,

Když jeden den ho jen nevidím.

Předc když jsem Ho dnes viděla –

Že spím, jsem se mu stavěla.

Jak ke mně přišel, zůstal stát,

A potom vedlé mne si klekl;

Již v ouzkosti jsem chtěla vstát –

V tom k sobě on ta slova řekl:

„O, krásněj žádná růžinka

Nekvete než má Hanynka.“

Pak si na vonnou louku sed’.

Slyšela jsem Ho jemně vzdychat;

Z pestrého kvítí věnec plet’;

Já jsem se bála nahlas dýchat;

A jak mně bylo nesmělo –

Když mi dal věnec na čelo.

Najednou ale tichý byl;

Že nespím, bych již byla řekla.

V tom ale mne – ach – políbil.

Ó, jak jsem přehrozně se lekla!

Kdybych jen byla nespala –

Bylabych ho pokárala.