PASTÝŘI, JEHOŽ ROH SLYŠEL JSEM NOCÍ ZNÍT.

Ó tajemný kdes v dáli,

já poslouchám tvé zpěvy

a z celé duše rád,

a o tom nikdo neví,

v proud snění neustálý

při písni tvojí táhlé

že nechám slzu vzplát.

Tvá píseň nocí letí

a volá tmavou hluší

a já vím o ní jen,

když celou svojí duší

snům padnu do obětí

a v bezdné jejich tůně

se dívám nachýlen.

A mním, tvá píseň bludná

že je jak věštců snové,

proroků dávných hlas,

těch, kteří pravdy nové

hledali věků u dna

a paprsk jejich světla

se nocí chvěl a třás’.

A kdo je slyšel, rci mi? –

Ó druhu osamělý,

ó neznámý, jenž bdíš,

co je ten život celý

s přeludy vysněnými,

když ani cíl své pouti

před sebou nevidíš?

A nocí voláš pouze...

Ó noc už probdi se mnou,

bych nebyl sám a sám.

Jen volej nocí temnou

tak kvílivě a dlouze,

dost, že tě někdo slyší,

jak já tě poslouchám.

Jsi šťastnější než oni,

kdo byli i kdo budou...

Ty jen svou píseň máš,

však s čela svého rudou

krev, jež se z ran těch roní

v ten úsměv odříkání,

si při tom nestíráš.