PASTÝŘKA.

Desetkrát luna

shodila rohy,

sama co kvílím

volajic Bohy;

její blesk zdá se

čim dél tim bělší,

mně pak ten čas zde

desetkrát delší.

Buduli tak kdy

do smrti ráda,

jak když sem s Milým

pásala stáda;

pískal on, já se

zpívajic smála,

jehňátka při tom

radostně hrála.

Zde co se sem ten

potoček kroutí,

na jehož hrázi

zažloutá proutí,

zde co se stín té

besídky černá,

slíbila sem mu

vždycky být věrná.

„Vždycky být věrný,“

zvolal on temně,

„dokud mne chladná

neskryje země!“

Teď sem se teprv

blahou být mněla!

ale ach blahost!

jináč hned zněla.

Ukrutná práva

s hrdými městy,

uchvátila jej

přes šest dní cesty;

přes šest dní cesty

za hrozné hory,

za prudkou řeku

v isterské dvory.

Dosavád slyším

jeho řeč jemnou,

kterouž mne těšil

louče se semnou:

„Nekvěl ach Drahá,

po krátkém čase

žalosti naší,

sejdem se zase.“

Ale ach teď již

uprch čas dlouhý!

předce však se mi

neleví touhy.

Koho tam pošlu

v rákosní země,

aby mu zkázal:

ach přiď zas ke mně!

Ach přiď zas ke mně,

Miláčku drahý!

s tebou též přijde

onen čas blahý;

nedli, ať čas se

onen zas vrátí,

sice mně žalost

život můj schvátí.