Pastýřské rozmlouvání, v němž Dámon a Halton o závod zpívají.

Dnes se z háje zeleného

Potok hlučný vyvalil,

Pára šla na horu z něho,

Jakby se u vnitř pálil.

Neb jak přišel na kamení,

Že mu neustoupilo,

Vydával hojné hlučení,

Až v poli slyšet bylo.

Sotva sem se obveselil

Při tom libém šustění,

Přišed Dámon, se posadil

Podlé mne v zastínění.

Za nimž y jiní pastýři

V malé chvíli přispěli,

Svých ovec pilní vartýři,

By svou kratochvíl měli.

Dámon, Halton, oba mladí

O závod zapískali,

Všickni je slyšeli rádi,

Jenž tu přítomní stáli.

Co tu ptactva vůkol bylo,

Přestalo hned zpívati,

Jakoby hlasu pozbylo,

Chtějíc je poslouchati.

Když se od prudké horkosti

Pryč zyma zapudila,

A zas jarní zelenosti

Z mušení ustoupila,

Pole se kvítím odívá,

Louky, doly, zahrady,

Všecko k životu okřívá,

Pasou se ovec řády.

Když se ptactvo po povětří

Do vůle prolétalo,

Ješto předtím leckdes ve kři

Spokojené sedalo,

Zas se dolů na zem zpouští,

A na stromečky sázý,

Své libé hlasy rozpouští,

Až se vůkol rozcházý.

Pokud to pernaté stádo

Svůj zpěv krásný provodí,

Y to mé vlnaté rádo

Do pole k pastvě chodí.

Kdo zkusyl, ten dá za pravdu,

Že y ty hloupé ovce

Mívají hudbu za vnadu,

By se napásly více.

Již mne v pravdě omrzely

Města, krásní domové,

Ač jsou v své pěknosti stkvělí

Jako mnozý hradové;

Váše bydlo, ó pastýři,

Již sem sobě vyvolil,

Bych s vámi ovec hlídaři,

Sobě slušně povolil.

Když se bílé ovce pasou,

Pod dubem odpočívám,

Hraje na housle s svou chasou,

Kratochvíle požívám.

Slunce jasné chuť přidává,

S svou září les maluje,

S zlatými koňmi povstává,

S námi rádo obcuje.

Když se slunce dolů chýlí,

A do propasti vpadá,

Y já domů hned v tu chvíli

Pobízým svého stáda.

Tu žádost jenom přidávám,

Ach překrásné slunýčko!

Nyni ti noc dobrou dávám,

Vrať se zase raníčko!

Když se tvrdé skálí potí,

Jakoby plakat chtěly,

Střílíc z svých žil v čas podletí

Vody co křištál stkvělí;

Mé ovce žížníc horkostí,

Mají své občerstvení,

A poskakujíc radostí,

Činí mně potěšení.

Když se slunce nakloňuje,

A za hory zacházý,

Den jasný v noc proměnuje,

A tmy na svět přicházý:

Lidé spolu y hovada

Mají odpočinutí,

Všeliký hřmot se ukládá,

Sotva slyšet pohnutí.

Když se již k odpočinutí

Večír slunce oddává,

Měsýc, hvězdy k vstání nutí,

A s ními blesk vydává,

By tím světlem svého pána,

Totiž slunce, zastali,

A za něho až do rána

Zemi osvěcovali;

Když slunce z odpočinutí

Zase ráno povstává,

Všecko se k jeho pohnutí

K nové prácy oddává.

Ovce se z ovčincu hrnou,

Jdou na pastvu s radostí,

Trávy urosené drhnou

Za chládku do sýtosti.

Když tak slunce z rána hraje,

A své papršlky střílí,

Jdu za ovcemi pískaje,

Mám v tom svou kratochvíli,

A říkám: milé slunýčko,

Dnes od nás nepospíchej,

Pozdrž svých koní maličko,

Náše zpěvy přeslíchej.

Aj nuže moje housličky,

Náležitě zpravené,

Zazněte libé písničky,

Jsouc k tomu natažené:

Chvalte tu jasnost slunečnou,

Ty jeho zlaté střely,

A prokažte hudbu vděčnou,

Sama to vlídnost velí.

Y ty má loutno líbezná,

Dej se k tomu navesti,

A pokudž chceš slout vítězná,

Hleď to dobře dovesti.

Chval pána přirozenosti,

Neb jest hoden vší chvály,

Ať zní cti a slávy dosti,

Jenž jest pán neskonalý.

Tak ti dva mladí pastýři

Spolu toto zpívali,

Ve hudbě zběhlí rytíři

Chvály vypravovali,

Až je slunce nakloněné

Domů jít přinutilo,

A ovce již nasycené

Zavříti poručilo.

Nuž vy druzý pastuškové,

Jenž ste tu přitom byli;

Této pře ušní svědkové,

Obou přátele milí,

Bobek, olivy lámejte,

A věnce z nich přistrojte –

Oboum na hlavy dávejte,

A tak je ctí opojte!