PÁTÉ.

Ne proto, abys zabíjel, leč abys žil – zde žiješ,

toť příkaz určitý a krásný: nezabiješ!

Leč nestačí to, synu můj! Jak vražedně vždy srdce raní,

obrovské zříš-li kolem umírání! –

Oh více, více raní, strašlivě hruď drásá,

vždyť umírá tak často sladká, tichá krása.

Zda klidně sneseš myšlenku, že jiný

za tebe zmírá, za tvé vlastní viny,

bys ty žil klidně v úsměvu a klidu?

Druh vražděn je, a věčnou snáší bídu!

Ty zabíjíš jej! Ty, ó lhostejný a klidný.

Kdo vraždí i kdo souhlasí, je stejně bídný.

Ni myšlenky, ni krásy, ničeho, čím žiješ,

v šíleném bludu lidstva nezabiješ!