Pátek.

Za přesvědčení dokonal

v pátek trapně na kříži

ten, který lásku a rovnost

sil v paláci i chýši.

A slovo jeho šířilo

až po naše se doby:

ve ústech mezi boháči,

ve skutcích mezi roby.

Však ti, již v rukou drželi

otěží nad chudáky,

že lásku nejenom v ústech,

leč v srdcích mají taky,

chtěli těm robům ukázat;

tož za lásky své svátek

posvětili den památný,

v němž Mistr skonal – pátek,

kdy almužna se sype jim

do chudých svadlé ruky,

aby ve stáří neznali

hladu krutého muky.

Dnes zrovna pátek nastal zas

a první den v měsíci.

Hle! Co to tamo valí se

a vzdychá po ulici?

Snad lidského pokolení

má hnus to být a špína,

jež o berlích belhá slepá?

Jaká těch lidí vina?

„Aj, to na městský úřad jdou

dnes práce veteráni,

třemi zlatými na měsíc

budou obdarováni.“

Dav přešel. Ale ještě vzduch

žalem jeho se třese...

Jakou žalobu na lidskou

společnost k právu nese.

Později ulicí šli též

ještě jiní pensisti.

Těm bříška činí obtíže,

nos červeně se blýští.

A lásce, lásce moderní,

té nezardí se líce,

dává-li práci v stáří měď

a lenosti tisíce!