Páter Vyklouz.

Kleriku zahodil,

kolárek též,

zarůsti nechal si

posvátnou pleš.

Hebrejsky zapomněl,

latinu z pola,

marně jej zvonů hlas

do chrámu volá.

Nemodlí se v breviáši,

a přec říká v obci naší

vše mu: Páter Vyklouz.

V hospodě sedává

po ranní svit,

k děvčátkům horoucí

v srdci má cit.

Jak jen kde zavrznou,

v kole se točí,

šelmovstvím hrajou mu

poťouchlé oči.

V krčmě zpívá litanie,

o pouti se s chasou bije,

přec je – páter Vyklouz.

Stateček výnosný

otec mu dal;

k světu byl podoben,

na sebe dbal:

přece mu ženidlo

nechtělo jíti,

která by Vyklouza

chtěla si vzíti!

„Právě tak jak z semináře“ –

zráží matka hospodáře –

„z manželství by vyklouz’!“

Tak zůstal na ocet,

až chudák zkys’,

při tom však zachoval

zdráv se jak rys.

Hlava sic zlínala,

zbělely vlasy,

veselost nevzaly

ale mu časy.

Na rodné jen jeho jmeno

bylo dobou zapomněno,

všem slul jenom: Vyklouz.

Léta se valila

dravý jak proud,

mnohý se stěhoval

v hřbitovní kout.

Z dálky jsem vrátil se

po dlouhém čase,

přítele starého

navštívit zase.

Marně ptám se otců, matek,

u Vyklouzů jen ten statek,

ale páter – vyklouz’.