Páter Zefyrin.

V hluché kobě klášterní

u džbánu a bible

sedí páter Zefyrin,

směje se jak dible.

V tvářích jako Eliáš,

jako Noe v oku,

libuje si nad míru

v zlatém vína moku.

List za listem převrací

juž tak podle zvyku,

z prvních lidí studuje

příští estetiku.

Hlavou kývá pobožně,

city sdílí džbánku,

a někdy se zastaví

při moudřejším článku.

Zvolna dojde k Jonáši,

náhle smích ho popad –

bystře mžourá okolo,

nečíhá-li opat.

Kdo by smíchem nepukal,

čte-li o velrybě,

v níž byl Jonáš tři dny živ

jako zdravé hříbě?

„Od ,Velryby‘ z hospody –

skryto v bible nimbu –

vyvrh šenkýř Jonáše,

když se neměl z limbu!“

Zavřel knihu Zefyrin,

do kouta jí praštil,

pěstí na stůl udeřil,

tučné tváře svraštil.

„Tenkrát bylo dobře přec,

teď svět plný hříchů,

juž i džbánek závidí

pobožnému mnichu!

Ba juž z našich kalichů

sotva zbyly střepy,

a na místo Šampaně

Uher posed sklepy.“

Jak náš opat neskrbil

ani hrozný Nero:

běda, že má řeholník

břichů desatero!“

Ztopil hněv svůj Zefyrin

v notném vína doušku:

„Ach, jak zlou má zbožný mnich

na tom světě zkoušku!

Nikdo si ho neváží,

odevšad je tepán,

a on přec je nevinen

jako svatý Štěpán.

Jemu ráj též otevřen,

v němžto jako v knize

pána boha na trůně

v bílé vidí říze.

Nad hlavou mu andělé

dovádějí v pluku,

archanděl mu Gabriel

fouká do čibuku.

U nohou mu světice,

po stranách mu svatí –

věru, chtěl bych jenom den

takto bohovati!“

Dopil víno Zefyrin

do krůpěje v tahu,

pustil hlavu na bibli

a džbán na podlahu.

Zdá se mu, že vystoupá

k stropu se svou židlí,

že ho ruka neznámá

perutěmi křídlí...

Rychle chce ji zachytiť,

nahne se – vrch aktu:

s židlí leží pod stolem

a dál chrápe v taktu...