PATHOLOGIE DĚJEPISNÁ.

Má každý život dobu svého vzrůstu

i květů, plodů – každý má své strasti,

své hoře, nemoc, chvíli svého skonu –

strom, zvíře, kámen, člověk, národové,

i společenské útvary i státy.

A zákony jsou, kterým podlehají

ty všechny druhy životů zde v světě,

i mimo svět – i ve vesmíru hvězdném

i v říši myšlenek – a z nich je tento

tím nejprvnějším. Historií kráčí

nemocné státy, jako ulicemi

jdou choří lidé. Nemoc, zjevná někdy

a někdy utajená, dá se léčit

a často marně, smrti znak je v očích

i v barvě lící. Dutý dub se často

za teplých jarních vánků zazelená

i kvete ještě, ba i plody nese –

leč prudká vichřice když v něj se opře,

on zlomen klesá. Vrstvy společnosti,

když zobraceny byly pluhem dějin,

jejž revolucí zveme, leží v slunci,

pak onemocní: pohodou a teplem

stonati začnou, rodí plevel, blíny

i hníti začnou – čas, by pluh zas zasáh

a vrstvy změnil. Nejsilnější státy

svou nemoc mají – vědí o ni, cítí,

leč zřídka správně léčí – proto hynou

v dějinných bouřích jak ty duté duby.

A z mrtvých organismů vzchází záhy

zas nový život rozdílný i jiný

a zas tak málo chápající sebe

jak zničeného svého předchodníka.

A žije, zkvete – až zas přijde nemoc

a jistý skon. Tak celé dějiny jsou

hřbitovem nekonečným, kudy chodí

kol hrobů mrtvých ti, již zhynout mají,

čtou z nápisů i průběh žití jejich

i příčiny, jež přivedly je pod zem,

leč nenaučí ničemu se z toho

a nemohou též, neboť nelze změnit

řád věčný o zániku všeho žití.

Ten průběh cesty, jíž šli mrtví, vidí

a neodvratně musí jíti po ní.