PATHOS ODCHODU.

Dlouhými doušky my jsme víno pili,

po dlouhých douškách život svůj jsme žili –

poněkud záhy skončí žití kvas.

Až přijde čas – svůj osud jasně zříme:

jak vínem opilí své údy položíme –

– až přijde čas.

Jak vínem opilí. V sluch známé melodie

zní akord rozbitý. – Zář světel v oči bije,

nad žití tabulí se svůdně mihotá...

Slovíčko na rtech, které nelze říci

a v ústech vlahou, trochu svírající

nasládle trpkou příchuť života.

Dřív třeba odejít. Horečka sálá z lící –

dřív, nežli druzí spolustolovníci

ten trapný případ sami vycítí.

Jen v posled vštípiti si rysy drahé hlavy

a slůvko prohodit, jež „s bohem navždy“ praví

a douškem posledním svou bolest zapíti.

Teď vstát a jít, když ještě rosou svítí

hodovní květy na tabuli žití,

se srdcem lačným všemu s bohem dát!

– teď vstát a jít, když dívčí zradiv snění

zrak milovaný v prvním opojení

počíná božskou jiskrou vášně plát!

V smích laškujících plné číše znějí...

neslyšet kroků, jež navždy odcházejí

uprostřed kvasu v noci věčnou tiš –

vše třeba zanechat: květiny, světla, ženy,

z života slavnosti jen úsměv rozjařený

lze s sebou vzít v půlnoční smrti říš.

S úsměvem odejít a v nestřežené chvíli...

jak ten, kdo ztráviv večer roztomilý

na lůžko spěchá v lehké závrati –

jen v sladkobolné naději, že časem

dvé krásných očí s bolestí a žasem

k prázdnému místu se maně obrátí – –