Patnáctiletá.

Ty řekl bys, že hraje si den celý,

svou pannu oblíkne a pochová,

že netuší stisk ruky dlouze vřelý

a nepozná zrak slastí rozechvělý,

ni citů žár, jenž kladen ve slova.

Leč samotna – v dlaň rusou hlavu schýlí,

ve sladké touze o miláčku sní,

své čisté lásky skrývá kvítek bílý

a opakuje si hlas jeho milý

při tajném věčné lásky vyznání...

Ve shluku vášní, v bouřném toku žití,

ve světa rozruchu a vlnobití

ach, k čemu slouží hra ta bláhová?

Vždyť pak, až jinou lásku bude míti,

znát bude úlohu svou do slova!