Patnáctiletý.

Květiny bílé, červené, ty jedny láska, druhé sen,

zdá se, že voní zvláštně tak v zelených hrncích od oken,

zelené krajky lákají a uvnitř sladce tmavo tak –

navečer je tak teskno bože můj – tiskne to srdce, rosí zrak,

to srdce mladé bolí tak, když tam ty housle hrají,

vášnivou křepči bolestí, – to mládím naříkají...

Navečer bledí hošíci tesklivě kolem oken jdou,

od oken vane vlhký vzduch, je prosycený resedou.

I on jde kolem... Slyšíš – ticho? smích? – Ó chlapče, ty se chvíš?

Můj bože jen jednou, jen jednou tak ty housle slyšet blíž!

Jak buší srdce divoce... tak temně to v duši pláče –

moh' by být šťasten – neví jak – jak jiní jsou, snad nejináče...

Tam za okny asi sladko tak, šeptání, teplo a smích,

doteky vlasů, tváří tmavý žeh a oheň v zornicích...

Žeh v očích vábně tajemný, mluví jím chápání těla,

výkřiky touhy v zahřetí, tajemství ženského těla...!

Proč ostýchá se? Housle zní, reseda voní od oken,

být tam – zda možná? právě tak... jen jednou, chvilku, chvilku jen – –

jak divoce ty housle zní, drásají srdce – slyš, ah slyš!

Můj bože jen jednou, jen jednou tak ty housle slyšet blíž!

Marno...

Jen bledí hoši nemocní, jak kolem s těžkým dechem jdou,

cítí co pohádkový sen ta okna vonět resedou...

Krev mladá, hříšná, tesklivá, ta nikdy pokoj mít nechce,

skrývá se v snění o duši – zůstává krví přece,

zdá se být čistým nektarem v poháru poesie,

z poháru ale varem vře, rudá se o stěny bije – –

Ty bledý snílku puberty, o prvé lásce nyvě sníš –

a přec si přeješ: Jednou jen, jen jednou ty housle slyšet blíž!