PATNÁCTÝ BŘEZEN 1939. (Den.)

Sněhová vichřice hrůzy od Bílé hory se žene

osudnou, proklatou plání; vrhá se v alejí sněti,

pupeny na nich mrazí předjařím neprobuzené,

na Hradčan staleté zdivo zběsilým útokem letí!

V úžasu spatřují oči bouři, jíž nezřely dosud,

letící na bílém koni v haleně s bílými cípy,

bělostné rozvláty vlasy, jak ji sem přihání osud,

když jsme již čekali jaro... Zatím ty ledové šípy!

Sněhové přívaly buší do oken, v bělmo jim kalí

zřítelnic průliny jasné, mění je v ubohé slepce.

Marně lid okny ven zírá – bílé tam temno vše halí,

nelze jím proniknout očím, zapadlým v zděšené lebce.

Namísto pohledů, jaké jindy se jevily oku,

duše teď minulost vidí: na pláni pode zdí nízkou

Svobodu skonávat českou kopími žoldnéřů v boku –

minulost dalekých věků, nyní tak žalostně blízkou.

Žaláře, popravy, hrůzy, dragonád zlověstné jízdy,

svírání svědomí v pouta, šlehání pruty a biči,

vyhnanců tesklivé, chvatné loučení s rodnými hnízdy –

všecko tu před okem duše, všecko tu pláče a křičí...

Bouře dál zuří... Zda je to vichřice božího hněvu?

Či snad to ďáblova smečka zemi nám nejdražší orá?

Duní tu železné vozy, blíží se v hluku a řevu...

Bože, snad nová to zase, hroznější Bílá je hora!...