PATNÁCTÝ BŘEZEN 1939. (Noc.)

Jaká to byla noc, ach! Do jedné, do dvou a do tří

zmítat se na loži, bdící pohlížet děsivé do tmy!

Za takých bezedných nocí plíží se k loupežím lotři –

zjevy jich kreslí si duch, až na čelo vyvstává pot mi.

Železné šišáky, meče, k rameni muškety, kuše –

chodili kdysi tak loupit zlato a stříbro a zboží.

Zjevům té noci toť málo: se vším chtí loupiti duše,

ducha té otčiny s nimi, celou též zemi tu boží.

Ženám jdou odnímat muže, mateřským náručím děti,

jazyk všem dusiti v hrdle, káceti vše, co nám svato...

Hrůzy té bezedné noci množí se do čtyř a k pěti,

před oči staví, co všecko má nám být loupežně vzato...

Bouře se ztišila, noční příšery dále však hrozí,

rodí se ze tmy a množí, za zlobou vyvstává zloba –

teď jak když do noci duní železné, drtivé vozy...

Otřesy zachvěl se dům – a hrůzou mne objala mdloba...

Procitnuv užasle zírám – bylo vše spánku jen snění,

za dne ta sněhová bouře, za noci řádění lotrů?

Modré je bez mráčku nebe, na všem svit zářivý denní –

sluncem sníh na okně taje... Krůpěje potu si otru.

Sněhový povlak mi svědčí, bouře že nebyla ze sna,

teprv že uzříme, co vše kolkolem bylo v ní zdráno.

Slunce však úsměvem těší, noc že přec minula děsná –

dlouhé že není tak noci, aby zas nesvitlo ráno...