PÁTÝ ZPĚV.

Od Kouřimi k Lipanům se táhnou

smutná pole, nasycena krví,

luhy neúmornou hrůzou prahnou.

Kdo jde kolem, hněviv mračí brvy,

těžké slzy utíží mu řasy,

pomsta zabuší mu náhle v lebu;

vždyť na místě zrnovitých chlebů

krev ve pluchách nesou žitné klasy,

a když rolník ku práci se brává,

z každé brázdy železnou buď zbraň,

buď hnát nezrušený vyorává,

nebo s hrotem v jedno slitou skráň.

Smutně zří vrch Lipský v dálnou pláň

skláněje se k vísky různé chatě,

k severní jež stulila se patě.

Na východ se rozběhnula stráň,

zakrývajíc plece kyprým lesem,

a kde šepce nižší křoví s vřesem

a jen řídké kvítí kalich zdvihá,

na půlnoc mdle do roviny sbíhá.

Svatá místa z Čechův slavné doby,

Prokopův kde obou svaté hroby

zbožný rolník dvakrát po stu letech

posaváde skrýval v sadu květech,

aby o ten poklad nad vše milý

lidu škůdcové ho nezloupili.

Osul Hanuš ruče svahy strání;

sotva však, že seřaděn byl voj,

v přitlumeném rána usmívání

za Brníky objevil se roj

sboru Huertova, muže hrůzy,

na svých pažích těžké arkerbuzy,

s náprsníky na prsou i zádech,

na ramenou tuhé náramníky;

za nimi pak v helmic lesklých řadech

dvojnásobných dlouhokopé šiky,

prsa v plechu, lidskosti to mříže,

a jak ručím krokem blíže spěli,

hlavy furket, dlouhých mečů kříže

o pancéře temným zvukem zněly.

Prostřed vojů oněch na dvoukolí

jely „klepny“ s kovovými rety,

táhlé hrdlem, hrubých boků v poli:

houfnice dvě a dvě falkonety,

které kalicha a vzpoury děti

v celých řadách měly zporážeti,

až by zbořila se jejich pýcha

v prach a troud, jak hradby u Jerycha.

Slunce vyšlo, jasnilo se, hřálo...

Vojsko v řadách pohotově stálo.

Mladý hrabě Götz, jenž plný hříchů

zradil bratry, padna od kalichu,

za papežskou změniv českou víru,

vede silný předvoj mušketýrů.

Však jím císař mnoho nevyzískal,

když jej vůlí všemocného slova

z pobočníka změnil Mansfeldova

v praporníka, by své bratry stiskal,

znaje jejich úkryty a plány –

vše, co odnes, byly v zádech rány;

Huerta však, sborů všechněch pán,

výpravy té vede hlavní sílu,

k posile pak v lestném bitvy dílu

oběma dán Krepi kapitán,

který vrchovatě z války těže,

zadním vojem možný ústup střeže.

Ozvala se hlučná harcovnice,

zastenaly falkonety Götze,

těžká hákovnice povždy více

hustě tepe v odbojníkův plece.

Řidnou sborů Hanušových řady,

není zbroje ku stejnému boji:

„Vzhůru na ně!“ velí, „z boží rady

ukažte jim cep a kosu svoji,

než-li mušket olovo vás schvátí,

leč by vířil buben k ústupu.

Topor vzhůru, tlupa na tlupu!“

Útočeno! Statečně se daří,

český topor tepe, seče, maří,

vše je v boji: rána ránu stíhá,

kosa s kordem v kříž se v slunci míhá,

tu i tamo rudá krev se roní.

Vojevůdci, každý na svém koni,

řídí čety s pozdviženým mečem,

nebo bubnů vírem velí sečem.

Proti muži čelem stojí muž,

ten má meč, ten tesák, špičák, nůž,

jedni hákovnice, druzí hroty;

různě hned, hned v klubku válčí roty.

Klobouk zde, tam helma padá k důli,

prsa zde a tamo lebka v půli,

v pravo kosa vše jak bejlí mýtí,

v levo mušket doutnáky se nítí;

z haleny zde rudý proud se šíří,

tamo topor vázne ve krunýři,

helmice zde rozpoltěná s kštice

padá na zem, jinde vydrovice,

a tak tělo pomícháno tělem,

že lze rozeznať jen podle šatu,

kdo kterého ubil v hněvném chvatu,

přítelem kdo a kdo nepřítelem.

Trvá boj, vše v divokém je honu,

vítězství však míjí strany obě,

nekloní se na tu ani onu.

Však kde Těchnic? Čas vypršel době,

aby opřel Hanušovy šiky

záložnými svými harcovníky!

Běda! Dřív než Těchnic kvapil ven,

od vlastních byl lidí napaden!

marně prosí, před vzpourou je střeže,

nechtí v poli s vojáky se tříti,

víno jen, jen peníze chtí míti,

nechtí v boj, chtí dále na loupeže,

aby nahradili jedním rázem

vše, co vytrpěli od těch dob,

když bůh hněvy svoje vrhal na zem,

jimiž trpěl národ jako Job.

Marně Těchnic výstražně k nim volá:

„Bratři, braňte vášním zlotřilým,

svárem národ síle neodolá,

zhynem roztříštěni jako dým!

Aj, což není lásky už ni smíru?

zapomenut prapor s nápisem:

Prapor čtvrta stavu, jeden všem,

kdo chtí umříť za volnosť a víru?“

Ale Balcar, v oku vlčí žár,

na tyči chyt upevněný cár:

„To náš prapor, viz, nám stačí teď;

nezrazuj nás, však jsi z panské krve,

chceš-li jdi a lepšího si hleď,

který jste si urobili prve

potají, když odpor váš se spřádal!

Chcete snad, by rolník chleba strádal,

žízniv byl a vzdal se svojí chatky,

aby znova vás uvedl zpět

na sebrané jiným pánem statky?

Páni jste, nám pět je jako pět!

Nebraň déle hněvů našich vlně,

také my chcem žíti pohodlně;

jiné heslo máme, brachu, víš?

Nápis náš je: Za pěnící číš!

Chceme vybřednouti z věčné nouze,

svléknouť pačes, plný bědství lat,

chceme žíť, vy chcete za vše pouze

otřelým nás pláštěm odbývať.

Chceme také zbaviti se trudu,

chceme hojnosť na stole a v sudu;

nám je stejno vše, zem jako zem,

kde nám dobře, tam jsme domovem.

Za mnou pojďte, kdo tak žíti chcete,

v panských zámcích všeho dostanete.

Pyšná Vlašim, obsazena slabě,

rozpadni se vůlí selských cepů;

nechť se dozví z Talemberka hrabě,

co to je, jísť z hliněného střepu,

shnilou vodu píti z prosté dlaně,

na zem holou pokládati skráně,

pytlovinou krýti schudlou plec,

jak předchůdce jeho Vostrovec!

Pojďte, Domašín a Kazovice

dvakrát ještě ukrývají více,

pojďte, pojďte, hlava řaď se k hlavě,

nové ráje vzejdou na Sázavě!“

A juž čety jaty vína zmarem

v hulákání táhnou za Balcarem,

jehož tuří ozývá se řev:

„Kdo chce chleba, pod mou korouhev,

a kdo při právech chceš nouzi tříť,

na Lipanská jatka můžeš jíť!“

Sáhnul Těchnic k meči, v tuhém hněvu...

Rychle páži strh mu přítel druh:

„Chceš spor šířiť, bratře? při sám bůh,

nech pak zrna odpadnouti plevu;

zaváta svým hněvem znikne sama,

vztek ji shltí, svár a vzdor ji zničí

železného času pod nohama.

Zrno vzroste, sněť však nevyklíčí.

Nechať jdou, těch cepův nedbej víc,

kvapí čas, nuž Huertovým vstříc!“

Tíhli v boj, jak sokolové jaří,

Balcar u Kouřimi luzu sváří,

všechny, kdož jsou bohatší než on,

soudem čet svých rubať, věšeť dává,

na oštěpech hlavami jich mává,

svolávaje na divoký hon,

a ty, kteří k Hanušovi chtěli,

nutí zpět, neb „zaraziti“ velí. –

Štěstí zniká stopy Hanušovy...

Roháč z ořechu se vrátil zpět,

Kapihorský zase duše loví,

dávaje jim nebe, sobě svět;

všichni, kdož se před povstalci skryli,

nadvlády se znova uchopili;

odpadlíci s nimi jedno zase,

na pomoc chtí Huertovské chase,

žádostivi dvojnásob než prve

bouře rozruchu a proudu krve. –

Těchnic s houfem v hlavní voj se vsuli...

„Kde je Balcar?“ ptal se vůdce, „Jíra?“

,Dovršena vzpoury jejich míra,

do Sázavska na loupež se hnuli!‘

„Lžeš!“ ,Ne!‘ „Běda, přeběda! ten běs,“

volá Hanuš, „nákaz v tábor snes,

Bůh ho zatrať! Hrozno! Odklusal,

nejdravěj když pomsty boj se nítí,

pán bůh s námi!“ A zas vrahy mýtí,

z mrtvol stavě nepřístupný val,

po svém boku Těchnice a Smila...

Dvakrát ukrutnější bitva byla.

Boj se šíří, voj se k jihu stáčí,

sedlák Huertovce nazpět tlačí,

vždyť i Lev i Hodějovský tluče

do císařských nestrážených boků;

spojilyť se čety obou ruče

v silný klín jak vlny dvojích toků,

jejich pěna – kopí na ratišti –

železnou hráz mušketýrů tříští,

již jak plaší jestřábové v skřeku

křídly svými chřestí na útěku.

„Krepi!“ vřeští Huerta, „kde jest?

kde mých vojů jádro, jejich tresť?

proč as váhá, opoustěje rváče,

vyrojiť se koňmo na stihače?

či snad zrádně jako čihař ptáka

v místa záhuby je lestně láká?

Bůh to suď!“ A ponejprve v boji

sedlák u vítězství dál se rojí, –

a za kovanými náhrdelci

kvapí Hanuš s lidem ku Kostelci.

V úvozu jsou, vášní boje slepi,

tu s dragounů silou ze všech stran,

z lesa úkrytu a městských bran

vyhrne se rozkacený Krepi.

V netušené nástraze a síle

v boku hubí čtvrtý stav i v týle,

až ubohých bratří těsné stěny

vojskem císařským jsou povaleny.

Do lidí, již vášní hnáni slepou,

„dvojnásobní“ střílejí a tepou;

marně kosa sviští, marně buší

okované cepy o krunýře,

bratři bohu poroučejí duši,

a kůň, poplašený v bojů víře,

řije, vzpíná se a v tratolišti

lebku raněného muže tříští.

Vzletem duše Hanuš u zoufání

řídí bitvu v nejkrutějším tlumu,

s mečem v ruce, bystrosť v klenbě skrání,

jako maják stojí u vln šumu,

nedbaje, že kde se octne, všade

cizák svoji mušketu naň klade,

aniž jeho smělou duši leká,

z ramene že krve proud mu stéká,

který v boje nárazu a tísni

koně jeho bílou hřívu třísní.

Marně Hanuš lítým mečem mává;

kolem něho všecko dokonává,

pořidlá jsou křídla jeho čet,

jako peruť skřivánčí, když sprchá,

neb když porouchá ji bouře let:

levé polou zbito, pravé prchá.

Shlídl Hanuš pole, děsně vzkřik:

„Ztracen boj, o hrozný okamžik!

Komu lze a komu život milý,

pro šťastnější zachovej se chvíli,

teď z Krepiho zákeřnické chasy

není leda útěkem jen spásy.

Zachraňte se zdárnějšímu boji,

já chci skonať zde, kde noha stojí,

raděj nežli tváři zmírající

líbať vrahů meč a šibenici:

vůdcem byl jsem českých matek synů,

boj je ztracen, – nuže vůdcem zhynu!“

Zbytky lidu takým varováním

rozlétly se k lesům, řekám, stráním,

ba i Hodějovský, Těchnic, Lev

spojili se s lidem prchajícím,

aby topor s ostřím blýskajícím

neochladil vroucí jejich krev,

Eliáš však se zástavou svojí

něm a hrd jak skála v boji stojí,

ale přes tvář vráskovitou sinou

slze horskou bystřinou se řinou,

srdce třese se a ret se chvěje:

„Zase po všem, zase bez naděje! –

Zhynouť chceš?“ dí vůdci, „ach, kde hlavy

bystřejší?“ a po bok se mu staví:

„ne, nechť přijdou jako mračno moru,

já ni píď se nehnu od praporu!“

V tom i z druhé strany statný Smil

ruku rázem vůdci zachytil

domlouvaje: „Ať se co chce děje,

pokud svatý prapor s kalichem

nad hlavou a nad srdcem mi věje,

bojovať chci za svou rodnou zem,

nechť jak otci dravci skráň mi třebou,

za volnosť a víru umru s tebou!“

Ve zrak přátel tryskly velké slze.

Slední řady mřely v prachu mlze.

Přes hrdinná těla svého koně

Krepi žene, k předu tělo kloně

s vytaseným kordem k vůdci bočí...

S černými se sivé střetly oči

jako světec, když se s ďáblem střetne;

kletba s kletbou v ústrety si létne.

„Ha, to líce!“ volá dobrodruh,

„ta lví hruď, to svalovité rámě

a to žhoucí oko! Při sám bůh,

to ten pes, jenž v Salvátorském chrámě

sličnou berušku mi vydral z pasti,

teď v ní sám, kol zatarasen trupy...

nuže, nechať duši svou dal vlasti,

srdcem jeho syti budou supi!“

Děsně Krepiho se oko nítí,

dravčím klektem volá na družinu:

„Toho zrádce živého chci míti,

odměním vás při kostkách a vínu,

jedné smrti málo proň, chci více:

nejdřív kleště a pak šibenice!“

Nedaří se Krepiho však práci:

jako bejlí Hanuš muže kácí,

Michalovic Smil jim poltí hlavy,

před oba pak, věrná jejich stráž,

v jedné ruce prapor, topor v druhé,

hrdinně se staví Eliáš;

leč už umdlévá to rámě tuhé,

oko hasne, postať síly ztrácí

jako dub, když blesk jej v hrudi tesá,

až jak dělník po skončené práci

s těžkým vzdechem na svůj prapor klesá,

prsa dvakrát proseknuta v příči,

ale prsty zaťaty jsou v tyči. –

Také Smil pad. Poslední mu vzdech:

„S tebou vůdče!“ dozněl na ústech,

a své čelo v purpurovém znoji

na zástavu padnul tváří svojí.

Leč i vůdce, tísněn chasou dravou,

na prapor kles s poraněnou hlavou,

snad, by nezřel, kterak s bratrem brat,

hruď i skráně plny rudých lat,

mroucí oko k modru nebes zvedá

a v zoufalství marně boha hledá,

k němuž bílým křídlem duch se vznáší...

Však co jest, co naposled jej straší?

V černé kutně, ciborium v ruce,

Kravarský jest; s vojsky v pole tíh,

aby získal v smutné jeho muce

mroucí duši v kletých kacířích.

Hanuše však nezíská, v tu chvíli

pěstí zahrozil a zbytkem síly

o cep přelomený čelo tříští –

v úpění smrť těká po bojišti

sinou rouškou halíc skráně trupů –

ve vzduchu zní pokřik vran a supů.

„Zachraňte mi vůdce,“ Krepi křehce,

„aby zhynul tak, ni bůh snad nechce,

rychle, rychle“ – blíže koně bodá –

„měšec zlata v podíl vám chci dát,

jedné smrti bylo by ho škoda,

chámů zastance mři tisíckrát,

každé město dostaň částku vraha:

Kouřim srdce měj a hlavu Praha!“

Lačna zlata k padlému se nahla

cháska upíří a k srdci sáhla.

„Žije-li?“ di Krepi. „Ano, žije,

tepny buší, srdce v žebra bije,

hruď se zvedá, život nezaniká...“

„Nuže rychle, rychle lazebníka,

ať dá náplasť k prsou choré straně,

čelo obváže... vy vším mu služte...

plen by nestrh naschvál však, či maně,

lýčím paže do zadu mu stužte.“

Učiněno. Do vozíku sena

měkce postať vůdce uložena,

vojska lazebník jej v hlavách střáží,

líce, skráň a ret mu vodou vlaží,

a po luční Kostelecké dráze

za Krepiho stálým velením

Hanuš Říčanský je vezen k Praze

a sta jatých „sektářův“ jde s ním.

Avšak často s péčí černé duše

po dědinách Krepi odpočíval,

dravčí dozor maje na Hanuše;

opatrně lékař rány smýval,

aby nezahynul cesty spěchem

smrtí přirozenou před výslechem.

Nářek nebes jatce doprovází:

sivé chmury, k půlnoci jež letí,

k hlavám jejich těžké slzy hází,

hejna havran z černých vzlétá snětí

na újedky do širého pole,

bouře sedla černém na prestole,

záhuba pak hrozné křídlo kání

od severu k jihu níž a níž

příšerněji vezdy na zem sklání. –

Ztemnilo se kolem všecko již.

Onen kraj, v němž Sázava se valí,

dvojnásobně v temný plášť se halí.

Mračno siná z něho náhlým vzletem,

tak jako by zlatým vodometem,

jisker sloupové se k nebi tyčí,

při důli však už už oheň klíčí,

a týn nebes rudne od požáru:

jinde ohně metá sopka sváru

plameny vše pohlcujíc svými.

Götz s dragouny táhne ke Vlašimi,

Huerta však, vůdce vlčích hlav,

kvapí na Kouřim a na Čáslav

a – by pomsta v posled byla syta –

prchlý čtvrtý stav kol kolem chytá.

Ó jak rudne Vltavino lože,

vražda vraždu stíhá, pomoz, bože! –

Těžce dýšou Hanušova ústa,

se rtů jeho výheň žárů sála,

horkosť na hlavě i srdci vzrůstá –

v hrudi vřelá krev se vařiť zdála.

Tone jatec u horečném snění,

tepy buší, skráň i líce planou,

snovid děsný, zrozen spánku ranou,

z motýla se náhle v draka mění

a na křídla řeřavá ho béře,

pouští ho a zas s ním vzhůru lítá,

ze přízraku v skutečnosť jím zmítá,

z kraje skutků nazpět v přízrak divý,

ve poušť života i dětství nivy...

Vidí lada daleká a pustá,

místo stebel v poli rostou kopí,

místo hor a vrchů hoře vzrůstá.

v něm on prostřed vojů svých se topí.

Však to není krev leč ohňů moře,

jehož vlny ze všech stran se valí,

hubí, ničí všecko v lítém vzdoře

a vždy temněj barví se a kalí.

Každý údol podružených vln

bezhlavých je mrtvol pln a pln,

nad nimi pak hejna černých ptákův,

hrozných upírův a vlkodlakův,

jejichž hlavy za ohnivé záře

ohyzdné jsou trýznitelů tváře.

Michny tvář se v hlavě vlka šíří,

Martincova skryta ve upíří,

Jeníškovy podlé duše rysy

vyzírají z úzkých očí krysy,

tvář pak Huertova, nevázance,

šklebila se divým zjevem kance,

který svatých trupů hrozný příval

děsnou vášní neustále zrýval.

Příšer oněch děsně dravý tlum

po něm hnal se, tonoucím až k pasu,

ku dravému touže ho míť kvasu,

on však skrze plamenitý chlum

mužnou rukou uniká jim, plyne;

nelze přece: klesá, padá, hyne...

Tmí se kolem: Pršky světla chudé

mrak netvorný hrubou rukou trhá,

měsíc zsinalý i slunce rudé

ve plamenné moře dolů vrhá,

celý obzor níží se a níží –

a juž horkou jeho hlavu tíží.

Naposledy oči k nebi vznáší...

Hle! jaký to něhy plný zjev

bílým křídlem chmury nebe plaší,

v ohni tonoucímu na úlev?

Dívka byla andělského těla,

vždyť ji zná ta duše strastmi vzňatá:

mír jí zářil z panenského čela,

po šíji pak vlasů tíže zlatá

řinula se od temene k zadu

slunce sytým proudem vodopádu.

Z řetízků kol šíje koncův obou,

spjatých v jedno, zlatý peníz splýval,

snad by úsvit cudných ňader skrýval

nepokrytý jemnou roušky zdobou.

Viny prosté oko k němu zřelo,

a na rtíku rozpuknutém květu

při cherubím outlé duše vzletu

slovo vroucí útěchy se chvělo.

V noci žalů temné, nekonečné,

tiché její oko hvězdou svítí

povždy víc, že mrak se v zlato nítí,

stříbrem teče veltok dráhy mléčné,

až konečně ruka ruku hledá,

a juž usmívavě, klidně, tiše

z příšerného živlu výš a výše

rozželenou duši vůdce zvedá.

Objatého křídly labutími

unáší jej dusivými dýmy;

z kytice, jež na hrudi jí zkvétá,

usmívavě skvostnou růži trhá,

a když na jeho ji srdce vrhá,

lesklá perla citů v růži svítá,

ana povždy víc a víc se leskne,

aby potěšila srdce teskné.

Těší Hanuše ta růže milá;

v duše hloubku se mu zakotvila,

klíčí, koření se, z ňader pučí,

stonkem v trs – trs v keř se rozmáhá,

ji i jeho květy přesahá,

v kterých slavík jemné písně zvučí,

tak že každý, v zřídle blaha tona,

lítostí i štěstím v jednom zmírá...

Dvoje náručí se rozestírá

a na prsou dlí si on i ona,

dolů zříce v moře hrůz a klamů,

odkud netvor různý, rozkacen,

řvoucí na ně rozevírá tlamu,

že mu nebe vzalo ždaný plen.

Však tu náhle severu mrak tmavý

u poletu v cestu se jim staví,

blesky na ně vrže, růže ruje,

ohonem je černým ovinuje,

mezi oba těsní se a vtírá, –

a když oko Hanuše naň zírá,

zří, že líce, spáry, postať cele

Krepiho jsou, pekla vyvrhele.

Lek se Hanuš, avšak očí zář

jeho družky bleskem ve mrak sjela,

zjitřelá že krev v něm zasyčela

a jak sutky sesypal se v zmař,

před nimiž kraj chvěje se a třese.

Hanuše zjev dívčin výše nese,

v zlatoskvoucí oblaka s ním splývá,

v nichž bez počtu postav blažených,

vavřín na hlavách, meč v rukou svých,

„Kdo jste boží bojovníci“ zpívá,

za nimi pak Smil s Kouřimským sborem

Eliášovým jdou za praporem.

Vzkřikl Hanuš blažen. Růží síla

bujněj pučí, světce obestýlá,

a kam oko jeho hleděť může,

z ňader všech plá růže, růže, růže!

„Bratři!“ volá Hanuš unesen,

„bratři!... Vzdechl, procit. Prchnul sen.

V skrovné síňce na loži se vidí

chudobném, prost potřeb všech a lidí.

V dědině je Prahy opodáli,

svazy rukou trýzní jej a pálí,

nad jeho pak poraněnou skrání

chmurnou tváří Kravarský se sklání;

domlouvaje: „Kruté jsou tvé trudy,

k bohu vrať se, pobloudilý synu,

odpřisáhni kacířství a bludy,

ne-li člověk trest, bůh zmírní vinu;

nenech pro bůh vázati se znova

lživou vírou v pouta satanova,

který šibenice hnusnou smrtí

nejen tělo, leč i duši hltí...

odpřisáhni, vrať se!“... „Kněže nech,“

šepce Hanuš, zatínaje ruku,

„sotva první se rtů splynul dech,

už mi kážeš peklo své a muku!

Znám tvou duši hadem v prsu svitou,

znám tvůj úskok, znám tvou lesť a zášť,

cit tvůj černější je než tvůj plášť,

nejsi knězem, ale jesuitou,

členem káně, jež se zevšad drala,

aby jako Promethea kdysi

nitro ubohé mé vlasti žrala,

jež na skále svého práva visí.

Z rukou tvých a z rukou tvojí lásky,

která bohem řádí u přepychu,

hřích je bráti odpuštění hříchů,

já chci kalich světla, kalich lásky!“

„Rouhači, ty šílíš doposud,

každé slovo tvé je hřích a blud!“

„Katani jste smysly svými všemi,

lesť vrháte klamů závějemi,

v které poutník důvěřlivou nohou

stoupá, tratě duši přeubohou.

Vámi církvi, nevěstě kdys Páně,

zneuctěn je liliový šat,

zlatem krášlíte své prázdné skráně,

těla šarlatem, jak činí kat.

Blesky zlatíte řeč svoji chudou

volajíce zvukem zvonů všech,

že se lživá ústa modliť budou

cizí slova z pozlacených kněh.

Zovete se Krista tovaryši,

a jste vlci. Pryč, vy lestní mniši!

Kristus ovečky nes na rameni,

vy na káře vezete je sprosté

k stinadlům, kde strach a hrůza roste.

Co vy působíte, k spáse není,

kde se zjevíte, tam svár se množí –

pryč, vy kramaříte s láskou boží,

pryč! Či proud, jenž třísní české řasy,

zdrojem lásky je snad? zdrojem spásy?“

„Lež!“ dí kněz, ,,radš bludu odřekni se,

než v raněné hlavě navždy stmí se,

a vzdor hrozným, ohavným tvým řečem

přimluvím se za tě u kanclíře,

abys, oddán samospasné víře,

místo šibenicí umřel mečem!“

„Nechci nikdy, hrozný těšiteli,

nechať umru tak, jak jiní mřeli,

bůh, jenž na potupném skonal kříži,

za vlasť padlých trestem neutíží,

vás však, hadi, potře jeho pata...

nech mne juž a přiveď svého kata!“

Vztýčil Kravarský se jako zmije,

než se do kořisti zubem vryje,

ústa kletby srší, oko hněvy:

„Nuže zahyň, zahyň bez úlevy,

jako hyne raněný vlk v sluji;

nechať rána týrá tě a moří!

Kacířství ti posud v duši hoří,

kalvínský jed v žilách tobě bují,

ďábel lotrovství tě drží spárem –

nuže strádej věkověkým žárem,

svět tvé chámské podlosti je syt –

bůh ti nemůž – nesmí odpustit!

Slyšíš, Krepi, kapitáne statný,

svazy rukou jeho stužiť dej,

zvolnily se, nejsou více platny,

hle, zas běs pekelný sedá v něj –

kaž je stáhnouť!“ A juž se svou sběří

Krepi kvapí do nizoučkých dveří

a v ráz chechtem, s rozkacenou druží,

těsné svazy dvojnásobně tuží,

že kol kloubů poznovu krev tryská...

Hanuš zaťal zuby, lotřík výská.

„Nuže k Praze!“ velí Krepi zas,

„v mučírně mu přistrojíme kvas,

než don Martin Huerta se vrátí,

vynutíme jména chlapských druhů;

na skřipci tam nebo na popruhu

bude se přec k přátelům svým znáti?

Tato sběř zde také něco poví,

až ji kat víc spoutá ve okovy,

ti pak, kterým prsa posud třeští,

zkrotnou zuby rozžhavených kleští.

Rychle, rychle!“... Drábové se hnuli

jako ptáků šibeničných roj,

vítr zúpěl, naříkala chvoj,

nad Prahou se černé mraky snuly.