PÁTÝ ZPĚV.

Jako mladý sokol zajatý

chvilkou v bezúčinné zlobě třímá

pruty klece svými spářaty,

křídloma je šlehá rozpjatýma,

až kol poletuje peří sivé;

tu zas peruť pocuchanou níží

ve mrákotné mdlobě zoufanlivé,

v mutný o svobodě sen se hříží:

takto Václav, v těsné zamčen cele,

jížto soumrak příšerný se stele,

tu se jitří v marném rozezlení,

tu zas umdlen v těžké klesá snění.

Třetí den již Otcové v té cele

vězní jinocha. On první den

zuřivým jich davem obklopen

hlavu svěsiv mlčel zatvrzele

k dotazům, kdo knihu zlou mu dal,

kacířství mu tajně vštěpoval?

S temným vzdorem v mrtvě bledých lících

mlčky snášel bouři jejich hněvů,

žalob, výčitek, slov kárajících –

bez hlesu a slzy, bez záchvěvu.

Leč kdy nazejtří ten chmurný dav

k výslechům a důtkám shluk’ se znova,

náhle čelo prudce povypjav

s okem planoucím ta zvolal slova:

„Nechte mne již! Marny vaše snahy.

Vězte již, kým žárem duše vzňata:

Kacíř jsem, jak byl můj otec drahý,

jehož dědictvím ta kniha svatá.

Nevěřím, že Kristus, lásky pramen,

v zemi tu vás vyslal, kněží zloby,

by ji proměnil váš meč a plamen

v poušť a spáleniště, rum a hroby!

Nevěřím, že sílil ruce dravé,

které celý národ vyplenily,

by tu mrzkou loupež v bleskotavé

těla jeho trůny proměnily!

Neděsí vás krev, jež kol se kouří

z popravčího meče, špalku, kola?

Hoj, ta krev se v žilách mojich bouří,

o pomstu mým retem k nebi volá!

Ano, krev ta mučennická vzdýmá

bouřlivě mé spánky hněvuplné –

Michalovic mrtvý rtoma mýma,

rtoma svého sirotka vám klne.

Za otce vám klnu nešťastného,

za ret mrtvý sťaté jeho hlavy,

za soudruhy mučennictví jeho,

jeho smrti, potupy a slávy.

Za vyhnanců davy nesčíslné,

loučivší se v pláči s rodným domem,

za národ vám celý ret můj klne –

ó, že není hlas můj božím hromem!

To můj dík za věnec trnů v skráni,

za bídný háv tento – vaše dary –

zde jej sápu hněvně, v pohrdání,

zpět vám do líce ty metám cáry!

Hle, zde prosta moje hruď se bělá!

Nuž i tu si ještě rozervete,

vytrhněte živé srdce z těla –

svým je nikdy více nenazvete!“

Naslouchali slovům neslýchaným

jesuité žasem ustrnulí,

a když skončil, s křikem pomíchaným

ku smělci se zevšad nahrnuli,

až pak rektorova slova vzteklá

přehlušila tento hlahol pustý:

„Smělče zběsilý, sám vládce pekla

rouhá se a zuří tvými ústy!

Ano, hnízda kacířského’s mládě,

bídníku! Dle skřeku již to znáti –

Tak se odměňuješ řádu, hádě,

který hřál tě v loktech, církvi máti?!

Však ti podlomíme, dá-li bůh,

zpupnou šíj a jedovaté zuby,

duši spasíme pro rájský luh,

jižto vleče Satan do záhuby.“

Teď je sám. Chleb před ním, vody žbán,

veliká též kniha rozepjatá,

s těžkou záponkou. Do jejích blán

fantasie chorým žárem vzňatá

vdechla pekla hrůzy vysněné:

jako v mořské hloubi rybek davy,

hemží se zde v tůni plamenné

beznadějných zatracenců hlavy;

co lze vystihnout jen děsných muk,

až krev stydne, vázne srdce tluk,

škubá tuto rysy tváří zvadlých,

do nichž nehty zoufale se ryjí,

horečně tu kmitá z očí vpadlých,

zuby skřípá, těla v klubko svíjí,

v tisícerém hrozném výjevu

krouží sírným klokotavým varem – –

Ale jinoch v trpkém úsměvu

zatkl sponu – pazour ďáblí tvarem –

a zřel snivě v desky zasmušilé,

z jejichž kůže v povypuklém díle

rozpínaje křídla netopýra

Satan okem rubínovým zírá.

Nad klekátkem hrubým s temné stěny,

přibit na dubovém velkém kříži,

mroucím okem Kristus umučený

z mutné tváře k jinochovi shlíží.

S věncem trnů, jenž mu skráně jímá,

zvadlé růže kynou s jeho lebi,

pod nohama hřebem probitýma

bílá lebka umrlčí se šklebí.

Václav přemítá: Co asi nyní

bratr Smil, co šedý Ambrož činí?

Zda-li v sadu nenašedše jej

kolem sídla jesuitů v taji

po nešťastném vězni vyhlédají?

Dumaje tak jinoch obličej

utrápený v jemné dlaně skládá

a sen měnivý se v čelo vkrádá:

Vidí kol do kola lesy valné

zelenými vršky kývající,

s modrým věncem hornatiny dalné

na obzoru jemně splývající.

V širé mýtině kol ohňů žárných,

šlehajících z kypré řasné chvoje,

sedí tlupy mužů hrubotvárných

chudobného vesnického kroje;

po jich bocích v kapradině svěží

hřeby cepů, palcátů se ježí.

Z větví jedle sestrojený stan

zelená se v kole branných sborů,

nad ním kalich rudý na praporu

zachvívá se, vánkem kolébán.

Vůdce Smil tam hrdobujně zdvihá

pod přilbicí skvoucí jarou skráň,

o mlat opíraje křepkou dlaň,

a blesk nadšení mu zraky zžíhá.

Ambrož vedle v šeré, volné říze

hlavu chýlí, s níž jak peřej mléka

s vousem bělostným vlas bílý stéká

k otevřené na kolenou knize,

bílé řasy zbožná vláha plní,

zvadlí rtové modlitbou se vlní.

Náhle pod vířivým palic tlukem

buben zazněl, Žižkův buben hněvný,

a hned hromovitým jeho zvukem

pobouřen se zdvihl tábor řevný.

V branné šiky zástupy se tísní,

prapor s kalichem jim v čele vlaje,

za hlaholu starodávných písní

voj se valí do širého kraje.

V předu na supavém koni vraném

bratr jeho vzpíná bujnou hlavu,

s prsou jeho blýská v slunci ranném

kalich zlatý na železném hávu.

S biblí v klíně vedle Ambrož jede;

z líce zápal prorocký mu dýchá

a sníh vlasů, stříbro brady šedé

s bílou hřívou komoně se míchá.

Tak voj táhne jako mračno děsné

a v něm křižují se blesky zbraní,

Žižkův buben v zuřivosti běsné

z něho rachotí jak hromu řvaní.

Otřásá se půda jeho vírem,

je ho slyšet v lůně vlasti šírém.

Jako řeka jarním rozvodněním

roste šumný voj na svojí dráze,

celý národ, zbuzen bubnu hřměním,

proudem nezdolným se valí k Praze.

V Bílé Hoře zas se meče kříží,

a když svítá na východě zora,

prapor s madonnou se v krvi hříží –

pomstěna je slavně Bílá Hora!

Ze žaláře svého ve snu zírá,

kterak přes vodu jak srnci štvaní

prchá panstvo cizácké, jak za ní

kollej v náruč ochrannou je svírá –

na krátko jen! – Slyší odevšad

k pevným stěnám lidu příboj hřmíti, –

pod ranami sekyr, mocných klád

těžká vrata s rachotem se řítí.

Výš a výš se nese z patra k patru

boje hluk. Teď vstup si v celu tesá

pádný kov a ztepilému bratru

v náruč vězeň uvolněný klesá.

S ním dál stíhá zbytky cizích vrahů,

kryjících se v chodeb tajných šeři,

až pak stanul na krvavém prahu

roztříštěných modlitebny dveří.

Jako na poslední výspy lemu

před potopy smrtonosnou vlnou,

k oltáři se tulí zářivému

kněží, děvy tlupou bázně plnou.

Stupně jeho krví teplou smáčí

don Huerta, skolen lidu soudem;

Marje nachýlena v němém pláči

tvář mu halí vlasů zlatým proudem.

Jako za štít smutné skupině,

jako strážný anděl svatyně

Ignácie něžné postať štíhlá

v ústrety se nepřátelům zdvihla.

Jak roj havranů ku sněžné pláni,

temno kadeří se k hrdlu sklání,

a jak svatozář se míhá v nich

plachý odlesk světel oltářních.

Nadšením jí plane zrak i líc,

náruč milostná se volně šíří

lesklým čepelům a hrotům vstříc,

jež jí zevšad v ňadra cudná míří, –

smrť tak na hruď toužebně se dmoucí

zove s mučennictví palmou skvoucí.

Skokem jinoch v rozjitřeném davě

před milku se staví ku ochraně;

avšak ona přísně, odmítavě

k němu pohled obrací a dlaně:

„Vari, odpadlíku víry svaté,

vari, mého rodu nepříteli!

Nech, ať mučennickým věncem spjaté

skráně složím k nohám Spasiteli!

Nech, ať umru za tu církev pravou,

zbudovanou na věčité skále,

nad jejížto svatou římskou hlavou

holubice Duch se vznáší stále!

za dech rajský patery té růže,

vykvetší pod ostnem hřebů, kopí,

za tajemství, jichž um nepochopí,

v nichž jen víra kochati se může!

Nech, ať duše z vazby zemské vzletne

v pravdy věčné sídla bezmezná

mezi věrných davy nespočetné,

jež tam církev řadí vítězná

v božích odeblesků rouchu slunném

pod královny nebes hvězdným trůnem...“

Zalkal jinoch – ze snů těch jej budí

jiná skutečnost pochmurných tahů:

on tu v bídném vězení se trudí,

dívka tone v nádheře a blahu –

s výše své zda v plachém zpomínání

k novici se nebohému sklání?!

Lebkou umrlčí teď mysl jata

pod Kristovou nohou probodenou

a hned rodičova hlava sťatá

místo ní naň zírá děsnou změnou.

Na kolena s temným zalkáním

uvrhl se jinoch k nohám kříži,

polo modlitbou, půl rouháním

žaluje mu srdce krutou tíži:

„Kriste! Ty, jenž sám jsi klonil hlavu

pod trnitým věncem lidských muk,

z jehož prsou v divém strastí davu

též se vydral zoufalosti zvuk:

obrať ke mně milostivé zraky,

vyslyš, vyslyš žalobný můj ston,

rozplaš v duši pochybností mraky,

utiš v srdci dravých bolů shon!

Zjev mi sám, ó Kriste, lásky moře,

Tvou-li vůlí klesl národ ten

pode křížem potupy a hoře,

jenž Tvým jmenem v šíj’ mu položen?

Ty-lis půjčil věnec čela svého,

by jej vtiskly vrahů zástupy

na skráň mého lidu nebohého,

ztepaného třtinou potupy?

Ty, jenž’s ve smrtelném ještě boji

k matce pohled láskyplný slal,

zjev mi sám, zda jesti vůlí Tvojí,

bych tu svatou pásku rozerval,

která, tkána samou boží dlaní,

sdružuje i šelem dravé plémě,

i tu haluz k matce půdě sklání –

svaté pouto krve, rodné země?

V slzách k Tobě volám: Zjev mi, Kriste,

zda-li žádáš, abych v službě Tvé

uhasil to sladké plání čisté,

jímž se vzňalo srdce mladistvé,

abych pohřbil v nepaměti klíně

navždy skvoucí, andělský ten vděk,

jenž mi zjevil v zemské skořepině

jasnou perlu Tvůrčích myšlenek?!

Chceš-li, bych Tvou nohu podnik’ hlavou

vypráhlou jak umrlčí ta leb,

prázdnou lidských dum a hrobně tmavou,

ku stvořenstva vděkům hluch a slep,

abych zapřel vše, co srdce cítí,

abych za živa se žití vzdal,

abych člověkem zde přestal býti,

jímž’s Ty z lásky k člověku se stal?!

Promluv, Kriste, úpím k Tobě vzhůru –

Sešli jeden spasný paprsek

v pochybností těchto dusnou chmůru,

v zatmělý mé duše okrsek!

Promluv! – Ticho. – Mlčí zem’ i nebe –

slyším jen to srdce v ňadru bít –

nuž, mé srdce, vůdcem volím tebe,

za tvým hlasem jediným chci jít.

Jestli do záhuby věčné spěli

otec můj a matka, národ celý,

nechť ten žár, jenž mukám jejich svítí,

i kol padlé duše mojí šlehne

a ty, v nitru lásky rajské kvítí,

tebe mně ni peklo nesežehne!“

Klíče zachřestily, vrzly dvéře.

Na prahu se před jinochem černá

otce Sidecia postať směrná,

jak stín tmavší v chodby jemném šeře.

Vklouz’ a zavřel. Přízeň shovívavá

dýše z líce výrazné a hladké;

k Václavu, jenž od klekátka vstává,

hledí laskavě za řeči sladké:

„Ó, jen dále shýbej kolena

před milostným bokem Jesu Krista,

jenž tě k sobě zve, jak jelena

zbloudilého vody tůně čistá!

Ó, jen dál se k němu viň a tul,

on tě uvede na stezku pravou –

tím již vykonal jsi cesty půl

nazpět v církve náruč shovívavou!

Dík buď za to vroucí Hospodinu!

Vrať se docela – ó, vrať se, synu!

Pohleď, Václave! Kdys děcko siré

v náruč jsem tě zdvihl... V každé době

s okamžiku toho v lásce čiré

jako rodný otec lnul jsem k tobě.

Jako muž, jenž našed sémě chudé

v prsť je hříží, zalévá i pěstí,

nevěda, zda péče hodno bude,

a pak jásá v netušeném štěstí,

vida, jak se stonek hrdě zdvihá,

a jak z puků slibných odevšad

nejvzácnějších květů šperk se zžíhá:

tak jsem uvedl tě v Kristův řád,

vštěpoval ti velké, krásné snahy,

a pak jásal vzácným nad pokladem,

jenž mi vzcházel ve tvém duchu mladém.

Pojď již v náruč mou! Pojď, hochu drahý!

V lůno řádu vrať se s pokáním!

Nedej, ať se trpkým sklamáním

naděje mé shroutí, tužby vroucí!

Vídal jsem tě často v hrdých snech

povznešena v církve zástupech,

Tovaryšstva světlo čaroskvoucí,

vycházeti jasnou hvězdou novou

nad nezměrnou říší Loyolovou...“

„„Mýlíš se! Věz, neklonil jsem čela

před tím Ježíšem, jak vy ho znáte,

jehož korouhev se krví rděla

v katanů mé vlasti ruce klaté!

Tomu by má šíj’ se klanět měla?

Nikdy! Nikdy! volám tisíckráte!““

Chvilku Sidec čelo skaboněné

mlče chýlí, lehce škubá rtem,

přísně obočí svá tenká klene;

pak zas vlídně praví s povzdechem:

„Nuže, vidím, že již nespatřím

rytířem tě Ježíšova voje,

že již odumřelo srdce tvoje

řádu našemu. Však smiř se s ním,

smiř se s církví, věrným buď jí synem,

bez trpkosti odlož tento hav,

a když nevábí tě kněžský stav,

služ nám vděčně v povolání jiném!

Rokem vazby, horlivého kání

v našem domě skvrnu duše smaž,

a pak východ řád ti nezabrání.

Trhej si pak světa marné květy,

z číše štěstí pozemského vlaž

ve střídmosti svoje chtivé rety.

Příznivců tam jistě najdeš dosti.

Huerta sám, ondy při hodu

poznav tebe, slyše o tvé cnosti

jat byl k tobě vřelou náklonností.

A když včera o tvém původu

z úst mých zvěděl, zjevil za hovoru:

kdyby’s kráčeti chtěl světskou drahou,

že by jeden ze ztracených dvorů

vymohl ti nazpět pilnou snahou;

žertovným pak spůsobem svým prál

– ale chceš-li, ve slovu ti stojí –

že by nádavkem ti za choť dal

ne-li dceru, aspoň neteř svoji.“

„„Jak že? Huerta že mluvil tak?““

jinoch vykřikl a prudce chopil

rámě jeho, jiskřící se zrak

upřel naň, že Sidec oči sklopil.

Na to složil jinoch do dlaní

obličej a mnohou, mnohou chvíli

ve hlubokém trval dumání.

Znovu spřádá obraz prostomilý,

jejž byl Ambrož vykouzlil mu v sadě.

Mešká na Rvenickém bílém hradě;

v pestrý luh a modrý věnec hor

oknem nízkým, v listí vína jarém,

pod vlašťovčím štěbetavým párem

rozesílá volně snivý zor;

dvěma smavým černým očím vstříc

choti milostné jej zdvihá časem,

jež se za ním schyluje a líc

ovívá mu hebkým, temným vlasem.

Pak s ní bloudí sladce zadumán

sadů záhonky ve květů duze,

sklánět musí hlavy pod haluze,

nad stezkou se stroucí s obou stran,

a jich květem obsypaní cele

k besídce se chvějí osamělé.

Tu jí při obžinkách věnčí spánky

koukolem a chrpou vesničanky;

tu s ní jede na bělostném oři

stínem doubravy; tu v lehkém člunu

do vln jezerních on veslo noří,

ona mandoliny budí strunu.

Sidecius hledem zpytavým

v jinochově bledé tváři bádá;

jak sen svůdný v ní se luzně spřádá,

jak teď řasy stínem kmitavým

probleskuje oko v chorém znoji

a hruď chví se v divém citů boji.

Pojednou však jinoch prudce vstává,

zrak mu blýská z odhodlané líce,

hněvně výhost páterovi dává

s lehkou pěnou na třesavých rtech:

„„Vari – vari! Slibuješ mi více

nežli Satan Kristu... Nech mě, nech!““

Hoj! což teď se mocně vypjalo

kněze hněvivého tělo statné

v celé svojí výši majestátné,

jak mu děsně oko zaplálo

pod brvou, jak supí křídlo vzpjatou,

nade tváří plápolavě vzňatou

a jak ústa opěněná hřměla:

„Zahyň tedy, duše zatvrzelá,

klesni v propasť, kam tě satan žene!

Haha! S církví chceš se dáti v boj?!

S církví, jejíž rámě napřažené

rozdrtilo sterý valný voj,

která zdeptala v té zemi širé

navždy lidu kacířského vzdor, –

té ty sám, ty hoše slabé, siré,

bláhově se stavíš na odpor?!

Či je nadějí tvou bratr Smil?

Marně doufáš. Řád má bystrý zor:

Konradovým okem vyslídil

v sadě s kacířem tvou besedu;

i co mluvili jste k posledu,

zaslechl. A v umluvenou chvíli

za tebe se stráže dostavily...

Nyní hluboko tam v Bílé věži

v okovech tvůj zpupný bratr leží

a snad zítra šedý kacíř s ním

seznámí se s mečem katovým – –“

Vzkřikl Václav zděšeně a v ruce

ukryl obličej... Tak chvíli dlel

těžce vzdychaje. Pak v divé muce,

v zuřivosti líté zařičel:

„„Nuže, dravci, zde též moje šíj’,

kata přivolejte, mojí krve

napijte se též! Ha, trhej, pij,

tygře žíznivý! Však nech mě prve,

abych zardousil tu zrádnou zmij’,

důstojné to žáče vaší školy –

pusť, ať padoucha má ruka skolí!““

Pádí ke dveřím. Však silný kněz

zpět jej odrazil, že k zemi kles’,

a pak vyšel rychlým krokem z cely –

bouchly dveře, klíče zaskřípěly.

Po chvilce však četných kroků znění

ozvalo se v chodbě; znovu dveře

otevírá klíč a do vězení

podob černorouchých dav se deře;

z kolísavé kaditelny dým

hustým oblakem se kobkou šíří,

kropáč skvoucí do všech koutů míří,

stěny vlaže mokem svěceným.

Jak tlum chrtů na zvěř uštvanou

Konrad s tlupou druhů vybranou

na vězně se vrhá kol do kola,

rve jej, váže – a kněz rektor volá:

„Spoutejte ho pevně! Hle, jak zmítá

ďábel posedlého těla svaly!

Hle, jak okem koulí zloba lítá,

zuby skřípe, pěnou rety halí!

Hoj! ty duchu pekelný, jenž v těle

toho jinocha mi čelíš směle,

na mne blýskáš ztrhaným tím zrakem –

mocným slovem zkrotneš dojista!

Zaklínám tě svatým kříže znakem:

Ustup, vyjdi, moci nečistá!“