Paulina.

Svět padal v trosky. Pouze Láska z bohů

v něm zbyla, sbírajíc ty slední květy,

jež v srdcích rostly, nikým nezasety,

jak vonný déšť na cytisu a hlohu.

V chrám Isidy tu šinula jsi nohu,

Paulino sladká, lačné tvoje rety

pít chtěly božství, objímati světy

a lkaly: „Bože, dám ti vše, co mohu!“

A druhý den po sladké oné chvíli

met’ švihák římský v tvář ti zhrdu svoji,

že on byl bůh, jímž tvoje rty se zpily.

Co zbylo ti, než podlehnout v tom boji?

Ať Mundus byl, ať Anubis byl tvým,

v té chvíli bůh byl – ostatní je dým.