PAUSA.

Mám rád tu snivě sladkou hudbu míru,

jež pod suchými prstíky tak libě zní,

smím sedět s tebou u klavíru

za dumné doby večerní.

Rád vídám tvoje ruce letmo čilé,

kdy rozčarujou zpěvný ohlas ve strunách,

pláč hudby šepotavě milé

jak dech by sborem zvonků táh’.

A mívám rád ty pausy z nenadání,

kdy chvíli stane hemžících se tónů let,

kdy k líci hebkému se sklání

můj chtivý, žíznivý vždy ret...

Mé drahé dítě, holubice míru,

já nechci rouhati se tvému umění, –

leč jen ty pausy v tónů víru

má duše nejlíp ocení!