PAVEL V ATHENÁCH.

Ó Atheňané, chodě městem vaším

spatřil jsem oltář, jejž jste zasvětili,

jak nápis hlásá: Neznámému bohu.

A mně jest dáno toho zvěstovati,

jejž zbožnost vaše ctí, ač nezná jeho...

Ten bůh, jenž stvořil svět a vše, co na něm,

nebydlí v chrámích, které člověk staví,

a obětí mu není třeba lidských –

to modré nebe nad hlavami nás všech

je zářným všeobsáhlým trůnem jeho,

a zem jest opěradlem nohou jeho.

On dává dýchání a život lidem,

zvěři i ptákům, rostlinám i hmyzu.

On z jedné krve vyved lidstvo všecko,

by obývalo zem před tváří jeho,

on vyměřil jim živobytí časy,

hranice bydlišť, on je stvořil k tomu,

by hledali ho, ač jim byl vždy blízko.

Jím živi jsme, jím hýbeme se, jím jen

trváme tady, jak váš básník praví:

Rodinou jeho jsme tu... Jsme-li v pravdě,

pak nevěřme, že podoben by bůh byl

výtvorům z kamene a zlata, stříbra,

jak v městě vašem vidím, Atheňané.

Ty sochy nehybné jsou dílem lidským,

řemeslem mužů; slepé jejich oči

zírají v prázdno, jedna rána stačí,

a bůh ten zachvěje se na podstavci

a jeho hlava se zlatými vlasy

do prachu ulic skutálí se. V klamu

žijete vy a žili otci vaši,

ó muži athenští! Vy máte bohy

k obrazu svému, přičtli jste jim vášně

i chyby svoje, hodokvasem očí

na mramorových dílech lidské ruky

šálíte duši. Mámení a marnost!

Bůh jeden živý, veliký a věčný

je na nebesích! Jeho velká láska

s bolestí patří na bloudění vaše,

a zavčas pokání vám činit káže.

V svědomí vašem hlas ten ozývá se –

neb značí jiného cos oltář onen,

jenž posvěcen jest neznámému bohu,

než nedostatek víry v modly vaše,

strach bezděčný a vytušenou úzkost?

Bůh spravedlivý pokání čas určil

a den uložil, v kterém soudit bude

skrz toho muže, jenž je synem jeho

a na svět z vůle otce svého přišel,

by vůli jeho hlásal. Jenž byl zmučen

a na kříž přibit, počten se zločinci

a v skále pohřben, aby naplnila

se slova proroků a věštby písma.

O Kristu mluvím, živém synu božím,

jenž lidskou podobu vzav, vstoupil na svět,

by cíl nám zjevil zemských putování

a dráhu ukázal, jež vede z prachu

nad hvězdy vzhůru, v říši věčnou otce.

Jak rozsévač on sil ta slova svoje

do srdcí lidských, a když osil roli,

krev svoji vylil na ně, aby vzešla

a nezanikla. Neboť srdce lidská

jsou půdou zlou a tvrdší nad kamení,

a jenom svatá krev je mohla změkčit

a splodnit k setbě. Není, Atheňané,

poklidu srdce, není spásy duše

a blaženosti nikde mimo v Kristu.

Co pravím vám zde, v Judei se stalo,

a valně žije pamětníků jeho,

kdož svědčí o něm. Já pak, Pavel z Tarsu,

jsem dokladem a živým poslem jeho,

jím přímo vyvolen a poslán k lidem.

I k vám jsem přišel, abych svědčil o něm,

ne řečí ozdobnou, hrou lesklých rčení,

však srdcem svým a celým žitím svojím.

I pro vás žil a také pro vás umřel,

vy jeho jste, jak on jest synem božím.

A bližší jste mu, než já kdysi býval:

vy lhostejni jste, já byl vrahem jeho

a katanem těch, kdo ho vyznávali.

Ó Atheňané, stál jsem kdysi v chrámě,

když mladík jeden z jeho učenníků,

Stefanos jménem, vyznával jej hlasně

a z vraždy na něm vinil starší obce.

Ti slyšíce to, vzpláli hněvem v srdcích,

skřípěli zuby, vrhali se na něj,

a mládenec ten v náhlém ozáření

rozevřel oči, blaženě zřel vzhůru

a zvěstoval, že vidí slávu boží

a Krista stojícího podle otce –

i vlekli jsme jej z města po zákonu

a ubili jej, který neustával

vzývati Krista horoucími slovy,

kamením za hradbami. Divný smutek

jal tehdy pro prvníkrát duši moji.

Já stál a díval jsem se na popravu,

a k nohám mým si položili roucha,

kdož kámen metat chtěli. Od té doby

dny moje byly neklidny a noci

snů hrůzných plné. Neboť za dnů těchto

jsem vyhledával jeho vyznavače,

je na soud vlek a k popravišti vodil

a v nocích na to vzpomínat jsem musil

na sílu jejich, odevzdání jejich

a radost, s kterou odcházejí z žití –

pro Krista všecko, s Kristem jen a v Kristu.

A každý viděl nebe otevřené

v té chvíli poslední a viděl Krista

mu kynoucího, a zář zlatá padla

jim na líce a v oči. Bědný život!

V mé duši seděl Satan, kníže pekel,

a svíraje pěst štval mne k vraždám novým.

Tu doslechl jsem se, že se utvořila

v Damašku obec vyznavačů Krista,

a plana záštím, žádal jsem si listů

na starších města, bych je schytat mohl

a přivést v Jerusalem k soudním trestům.

A toto se mi, Atheňané, stalo:

Byl na cestě jsem, již se přibližoval

k zdím Damašku. I spadlo světlo s nebe

a oslnilo hrůzou oči moje,

až k zemi kles jsem. A hlas slyším řkoucí:

Ó Šavle, Šavle, proč se protivíš mi?

I zeptal jsem se: Rci mi, kdo jsi, pane?

A hlas ten řekl: Sauli, já jsem Ježíš,

jsem ten, jejž stíháš protivenstvím svojím...

Tak hlas ten pravil – ti, kdož byli se mnou,

viděli světlo, hlasu neslyšeli,

pán se mnou mluvil, nehodným svým rabem,

a zjevení to mně platilo pouze.

I zdvih jsem oči: vidím slávu boží,

nebesa otevřená, vidím Krista

v andělů sboru po pravici otce,

tvář jeho vidím slavnou jako slunce

a oči jeho jako plápol hvězdný –

a tma v tom obestřela zraky moje,

i oslepl jsem. V Damašek mě vedli

průvodčí moji. Jíst a pít jsem nemoh

jsa lítostí živ. A mých očí světlo

vyhaslé bylo. Tré dnů jsem tak trávil

v úzkostech duše, v srdce rozželení,

až Pán, jenž vidí vše, zřel lítost moji

a smiloval se. Přišel Ananiáš,

služebník jeho, ruce na mě vložil

a jmenoval mě bratrem v jméně Krista,

a tu jsem prozřel. Byl jsem znovuzrozen

v Ježíši Kristu, jím jsem učiněn byl

vojínem jeho, na roveň všem staven,

kdož v Judei s ním kdysi přebývali.

Jsem apoštolem jeho jako oni,

a zjevení mé není méně cenným.

A jako Pán otevřel oči moje,

tak otevírám oči všech, kam přijdu,

by od temna se k světlu obrátili,

by z říše šalby vybrali se k bohu

a posvěcení vzali skrze víru,

jež ve mně jest. Já přestál protivenství,

já k soudům vlečen byl a kamenován,

já vězněn býval, často vydán na smrt,

na moři tonul, na sta útrap snášel –

však vždy byl zachráněn a s novou silou

já v boj se dal, a boj můj boj jest dobrý.

Ó Atheňané, není v moci mojí,

bych uši vaše bavil řečí zdobnou,

já k duším mluvím. Všecka moudrost vaše

jest nicotou a klamem bez podstaty.

Oltáře, chrámy, oběti a modly

nic nepomohou. Zahynou i s vámi,

kdož nepoznáte účtování chvíli.

Kříž jeho z Judey se nese světem

a obrací v rum díla ruky lidské

a zkázou těm je, kdož jej zrakem vidí

a uchem slyší, ale tvrdým srdcem

mu rozuměti nechtějí. Vše mine,

jen slova rozsévače růsti budou

na troskách vašich mramorů a veršů,

moudrostí plytké, učenosti lidské,

těch studen mělkých, jejichž mrtvá voda

spráhlého hrdla žízně neuhasí.

Sám sebe zapřít, hrdost ducha svého

mu složit k nohám, zlomit pýchu svoji

a odevzdaně žíti v něm a pro něj –

víc nežádá a nechce kníže míru.

Svět, Kristem vykoupen, je domem Krista,

a on si vyčistí jej. A hněv jeho

je stejně veliký jak láska jeho:

vše překoná, a nic jej nezastaví.

On mluvil k vám, neb mluvil ústy mými,

a poslem jeho já jsem, Pavel z Tarsu.