PAVLÁČKA.

Má fantastickou pavláčku

můj dům,

je vystavěna z obláčků

mým snům.

S ní výhled do daleka

na pohádkový hrad,

a šumí pod ní řeka

z jezových vrat.

Osleplá okna na hradě

zřím rád

se osvětlovat po řadě

a plát.

Už bělmem nestraší mne,

tam život, život vjel,

chocholy vlají dýmné

v oblačnou běl.

Tam vítěz přijel zdaleka

sta mil

snít s kříže syna člověka,

by žil.

Sedmibolestná matka

má usměvavou tvář,

jeť bolest dnes tak sladká

a z temna zář.

Mám fantastickou pavláčku

jak skrýš,

z ní vidím v srdce chytráčků,

níž, níž,

do mozků myslitelům,

jak pod povrchem lhou,

na prsty stavitelům,

jak hbité jsou.

Do duší bratřím u pluhů

tu, tam,

u parních kladiv, soustruhů

a jam,

hlas jejich „já“ zní příliš

v jas dnů i v noční tmy.

Příteli, snad se mýlíš,

má zníti: „my“.

Že radostného veselí

pln kraj,

že s polí výzvy zazněly:

zraj, zraj!

že vítěz k hodům žití

tě v pospolnosti zve:

nemůžeš pochopiti

pro jáství své.

Úkosem okna blikají

zas tmou,

zlé stíny se k nim smýkají

a štvou.

Ztvrd jejich úsměv shůry

v tak sarkastický rys,

v ně tlukou šeré můry

a noční hmyz.