pavouci smutku

pavouci smutku hlídají mě

v žaláři soukromého bolu,

zatím co venku nosí břímě,

strašlivé břímě lidé z dolů,

dělníci z fabrik, statisíce,

i všecka srdce uražená,

a zkrvavená metelice

v ulicích syčí, bída stená,

a pouze hněv, jenž všecko zvíří,

pro novou tvář a radost vzplane.

ó, avantgardo! pionýři!

ó, vzpoury ruce požehnané!

jsem s těmi z hutí, skal a silnic,

jsem s jejich vzpourou, s jejich řádem.

nezapomněl jsem, nezradil nic.

jsem stále s rudým vodopádem.

nezapomněl jsem. čekám tiše

jak u silnice žebrák chorý,

až hne se průvod nové říše

a píseň davů pod prapory.

jak chorý žebrák! oči zrudlé

vše jako zpod závoje vidí.

raněné srdce, mdlé a zchudlé,

se za bolest svou marně stydí.

to nelze změnit. v černé zimě

dobolí žal i život spolu...

pavouci smutku hlídají mě

v žaláři soukromého bolu.