Pavouci.

Ti tkalci malí

v luhu i háji

přízi svou tkají

a v ní zem halí.

Jdeš jako v báji

v poli i v lese,

všady se třese

síť, v které hrají.

Kde jen list hne se,

síť ta se blýští

i na strništi,

v rozkvětlém vřese.

V pavučin tříšti

zem se juž stápí;

k nám v této kápi

zima jde příští.

Srdce! jež trápí

život bez ceny,

hleď, rozmar ženy,

zoufalství drápy,

to moře změny,

zmarem jež dýše,

tvá snaha výše,

tvůj kvil a steny,

v etheru říše

tvůj povzlet ryzí,

smích, dnes ti cizí,

ples, puklá číše:

Vše to je přízí,

v kterou tě halí

z blízka i dáli,

až svět ti zmizí,

ti tkalci malí –,

usneš v ní tiše!