PAVOUK

Smutek v duši jako tÓny rohů v chmurných hvozdech zní.

Pavouku, jenž v koutech spřádáš přízi svou, buď pozdraven!

Pokojů mých samotáři, misantrope morosní,

Sleduji tě v dlouhých nocích, jako sleduji svůj sen.

Sen můj, to je také pavouk, celý život promarní,

Nedbá, co se kolem děje, stín jen miluje a klam,

Sen můj, to je také pavouk, souká přízi bizarní

V koutě zcela opuštěném, nejšťastnější, když je sám.

Život jest jak ukončený, stydne jako na rtech smích,

Marné touhy dohořely, zhasly barvy churavé.

Sychravý spleen duši zalil jak déšť dlažbu v ulicích.

Spadly touhy, jako spadly s větví listy rezavé.

Všechno, co jsem prožil v žití, padá někam do hlubin.

Láska, sláva, bolest, touha, všechno mrtvo, jsem teď sám.

V prázdno nyní zpropadám se jako v pavučiny stín.

Legendu o smrti spřádám, v agonii usínám.

Pavouku, teď pavučinou zastři celou bytost mou,

Zapomenout chci teď navždy, co je radost, co je bol.

A až zastřeš pavučinou duši bědnou, duši mdlou,

Ponesu v ní snů svých stopy jako cesta brázdy kol.

Život neměl vinobraní, přešel v rozpacích a něm.

Spánek srdci, spánek srdci! Hasne světlo marných svic!

Spánek srdci, spánek srdci! Pavouku, tkej v koutě svém!

Všechno klam je, celý život... Duše, spi, a nechtěj nic!