Pavouk.

Kdys lesem šel jsem, šerý byl a tmavý.

Své borovice ukláněly hlavy

pod větví dechem, znělo to a vřelo,

jak srdce země by se pod tím chvělo

a ptalo se, kam ona mračna táhla,

jež třásní svou do korun stromů sáhla,

tak šedá, smutná jako tažní ptáci.

Co rychle, plaše krok můj v mech se ztrácí,

hloub vnikám v les, kvil větrů kol se tiší

a náhle stojím v hlubé, pusté tiši

a cítím větru bouř, zní kdesi za mnou,

se hlásí z daleka jen notou klamnou,

zde mrtvo, šero, skoro teplo kolem.

Kmen korunou a tráva kývá stvolem

jak v polosnění, jahoda v svém oku

má deštnou slzu, kdesi ve hluboku

teď houknul doupnák – táhlý zvuk a dlouhý!

Mé srdce bylo plno divné touhy,

co chtěl jsem, nevím, kam jsem šel, jen hádám;

a přes pahýl a vývrať jak tu padám,

cos zaleklo mne: pavučin síť jemná,

kde větvic houšť se ukláněla temná,

jak zdobná krajka ve vzduchu se chvěla

a byla dosud nedotknutá, celá

a s výší muže s kmenu na kmen blízký

se táhla k zemi přes jalovec nízký

až do trávy, kde deštných kapek chytla

si jako perel v obrubu a kmitla

mdlým stříbrem ve brunátné vlně mechu.

Stál náhle před ní jsem a beze dechu

já musil na své zastavit se pouti,

já neměl odvahy, ji protrhnouti,

tak pravidelně byla zosnována,

tak umně, dokonale kolem stkána,

jak závoj měkký, průsvitný a hebký.

Jak stál bych všehomíra u kolébky,

kde božské dítě, přírody taj, leží,

já zachvěl se, dech vlastní zdržel stěží

a v tenký závoj bázlivě zřel z dáli,

jak v onen, v nějž se věčná Isis halí.

A mroucího co slunce hasly blesky

kdes v stromů korunách, v ty arabesky,

jež pojily se v kruhy stále užší,

já toho zřel, jenž přediva byl duší.

Tam v středu sítě velký pavouk seděl,

ne jedním, očí stem on ke mně hleděl,

jak galvanisovat by chtěl mne šerý.

Byl jako v sluncí víru, odkud sterý

proud žití kypí, jakýsi bod pevný.

Byl tmavý, šerý, posupný a hněvný,

tkal na svém stavu, tichý tkadlec lesů.

A já jsem naň se dlouho díval v děsu

a hrozná Maja, matka zjevů, žití,

v mé duši ožila, já v této síti

zřel celý kosmos, kterak z ní se souká,

jak tato vlákna z těla toho brouka

a pochopil jsem Indů starou báji

i symbol, jenž se v tomto hmyzu tají

všech přerodů, změn bytostí a tvarů,

jež lehky, hravy, napodobí páru,

kol chvíli tančí v slunce hravém třpytu

a mizí, hynou, sotva na pažitu

jak hlemýždě pouť slinu postříbřenou

v sled zůstaví, jsou dýmem a jsou pěnou,

hra, přelud, stín, a přece život celý.

Ó básníku, jenž pozorný a bdělý

zříš v kosmu divadlo, zde postůj chvíli!

Viz pavučinu, jak se větrem chýlí

a prohýbá! Viz pavouka v ní tkáti!

Sám sobě světem neví, co je státi,

vždy v práci tiché dále tká a tvoří...

Má duše tenkrát rovna byla moři.