PAVUČINA.

Tkám a tkám své dumy sítě,

až i žít se zapomíná,

a co je to všecko, dítě,

nežli jemná pavučina!

Pavučiny nitky šeré

na zlaté se záři sloní,

ale vím, že sotva které

asi srdce chytím do ní.

Potrhá ji vítr v letu,

příští čas ji smete k zemi,

ale nechť – já tkám ji, pletu,

a co dál – to jedno je mi.

Tkám a tkám ji ze hlubiny,

někomu snad přec je stkána,

někdy trochou pavučiny

hluboká se zcelí rána.