PAX VOBISCUM!

Moje ze všech nejmilejší, jenom žádnou muziku,

nedávej mně hrany zvonit, pochovej mě bez křiku.

K čemu smutné promenády, s prapory a se věnci,

špalíry a fakulemi, pohřebními zřízenci?

To víš dobře, v žití celém že jsem neměl poklidu,

po mé smrti, kdo pak to ví, zda jej potom nabydu?

Nech mě spálit! Tak si získáš o mne zásluh po smrti.

A můj popel? Ať se vichrem do všech úhlů rozletí!

A tak když mnou v dešti, větru pole hnojit budete,

moje tělo, moje duše v rudém máku rozkvete!