Páže.

V posled rytíř paní s bohem dal

v okna zasmušilá,

a již v pochod jezdců zbraň i zbroj

hlučně zachrastila –

aj tu ještě páže mladistvé

před rytíře skočí,

s bledou tváří, s leskem nadšení

v modru velkých očí.

„Pane můj, než komoň odnese

v boj tě s Němci velký,

dovol mi, bych též směl odejít

od své velitelky.

Nemožnoť mi déle setrvat

u ní jako dosud,

nemá-li mě špatné za služby

stihnout krutý osud.“

Rytíř okem v okno zabloudil

k svojí mladé ženě –

pohlížela dolů na páže

jaksi udiveně.

„Aj, ty chtěl bys hrad můj opustit,

prchlý mládenečku?

Nuže pověz, co ti na úkor,

nosit paní vlečku?“

„Oči, pane, neb když nesu jí

okraj šatu lepý,

div že leskem jeho nádhery

zrak mi neoslepí.“

A on nelhal, jenom zamlčel,

že když vlečku nese,

ona často okem milosti

po něm ohlídne se.

Pousmál se rytíř uslyšev

takto tesknit páže –

v okně paní tichá modlitba

prsty k prstům váže.

„Nuž tak drž jí v kapli modlitby,

až já budu v boji,

aby tiše mohla modlit se

za ochranu moji.“

„Ani toho, pane, neumím,

neb když knihu svatou

držím před ní, chvějné ruce mé

v modlení ji matou.“

A on nelhal, jenom zamlčel,

že když ona shýbá

k růženci se, místo svatý kříž

jeho ruce líbá.

Rytíř opět okem zabloudil

do okna k své ženě –

ta tak smutně dolů hleděla

a tak roztouženě.

„Nuž tak tedy hrej jí na loutnu,

hrej a zpívej k tomu,

až ji bude děsit samota

nebo rachot hromu.“

„K tomu, pane, též se nehodím,

neb když k loutně pěju,

pláču sám a tím jen zármutek

do srdce jí leju.“

A on nelhal, jenom zamlčel,

že když o lásce jí

jednou zpíval, při tom střevíček

zlatý líbal její.

Jak se leskly v záři červánků

kol ty štíty, helmy! –

v oknu paní, páže pod oknem

byli smutni velmi.

„A co chtěl bys, hochu, dělati,“

pravil rytíř na to,

„kdybys v hradě službu opustil

a mých komnat zlato?“

„Osedlal bych sobě vraníka,

věrného mi druha,

a pak s tebou táhl do boje

vždy tvůj věrný sluha.“

A on nelhal, jenom zamlčel,

že chtěl v třesku zbraní,

v bubnů vřesku, vřavě válečné

zapomenout na ni.

„Pojď, můj hochu – neníť osud tvůj

vetkán do hedbáví:

hoden jsi, bys u mne po boku

kráčel cestou slávy.“

A hned dal mu koně osedlat,

tomu reku z mála...

ještě kyn, a celá družina

od hradu již cválá.

V dolině, kde cesta úvozem

na pravo se stáčí,

děl kdos k pánu: „Hle, jak paní tvá

tone v hořkém pláči!“

Zabručel si rytíř do vousů:

„Tak mě milovati!“ –

páže však si vzdychl z hluboka:

„Ach ten pláč mně platí...“