PÁŽE ZE STARÉ MALBY

Kdys na zvíkovské věži v hloubku jsem se díval,

jak řeky dvě stékaly se. Šuměly lesy a zpíval

den letní, kukačka kukala, dole míjely vory

a maličké jako mravence rozeznával jsem tvory.

Byl vyhřátý do žhava den a umdlen unavením,

tím téměř bezlidným parnem, sám zbyl jsem se svým sněním.

Vnitř na stěnách sálu rytíře s paními napodobil

a dle maleb starých, zbraní a zbrojí povyzdobil

kdys malíř zašlý, že v slavnostní ztrnulé pýše

šly tyto stíny a v průvodu zduchověly tiše.

Já dlouho tu odpočíval a postavy primitivní

v mé duši ožívaly a vtiskli se stínové divní.

To čas byl romantický prvních básní a lásky,

kdy ořem bujným je duše a pokorné nesnáší masky

kdy volně se rozvírá kraj a uváznout někde je želno,

neb vězněn být celý život a otročit nemyslitelno.

Jak na malbu stěny jsem zřel, cos v srdci mém hnulo se skryto,

že za paní páže šel, vlečku jí nesl, mně bylo líto,

neb právě jsem tolik prošel míst a vsí a měst,

kde kvetlo jaro, kde u matek, milenek krásně jest,

neb tovaryšům volno je bloudícím za svým dílem,

neb poutníkům roztouženým za nejasným cílem.

Co na malbu stěn jsem zřel, kde zobrazen svatební rej,

já o záchraně pážete snil, snad vysvobodit jej.

Neb zdálo se, z pokory jeho že odbojný vyšleh' duch,

že studentu na toulkách raději přítel byl by a druh,

a že se mu zmrzelo vasalem, sluhou být zděděným,

když slunce na vršcích hoří a luhem zeleným.

Byl šlechtic a na učení tu galantní prožíval léta,

či z čeledě synek, zas sloužil, svých drahých zbaven a světa?

Pak, co jsem na dvoře pojedl, ve stínu stromu ležel,

mně zdálo se, z pážat můj známý že z průvodu za mnou běžel,

a stále mi v patách byl, i když jsem sestoup' k řece,

i když jsem v hospůdku sed‘, on u mne. A takto vece:

Mně je tu smutno a omrzelo mne věky vlečku nést,

ať prší, ať slunce, ať plno stříbrní se hvězd,

té krásné paní, já chtěl bych s tebou do světa raděj,

jen objevil jsi se, věděl jsem, že mi zkvetla naděj,

že najdu v údolí rodnou svou dědinu v polesí,

že na matičku se obě mé ruce zavěsí.

Ó vezmi mne sebou smutného, řek', ať jsi kdokoli;

znám střílet z kuše a vypouštět na kruhu sokoly.

Já děl mu: Tak dlouho jsem zřel tvůj smutný na výraz,

leč z dávna jdeš, k paní patříš a k rytíři na obraz.

Tu zmizel v tom parném dni a slunci, mně líto bylo,

proč ve snu zatvrzelém se o záchraně mi snilo.

Pak dlouho jsem sám šel lesy a lukami za večera,

jak student chodívá v létě, až tu u kláštera,

když zvonili k modlitbám, páže se zase objevilo,

tak smutný byl jeho výraz, nejinak jakoby žilo.

Chci do světa, chci být volným, chci se za tebe modlit,

jen s tebou, jehož zrak pronik' mne, abych moh' prodlít,

chci stále jít s tebou, tak jha bych se zbavit musil,

své věznice hradní, kde v poddanství jsem zkusil.

A od té doby, ať v klášteře nocležník v poutníků cele,

neb v chatrči na peci, v peřinách věžových nad postele,

neb v chlévě na palandě, ať spal jsem kdekoli,

to páže u mne, s ním jeho kuš a sokoli.

Ať přišel jsem do měst, nehlučných do vsí se zvonicí,

neb do samot, kde jsem se potkal s nedůvěřivou lící,

já tušil, jak páže mne kouzelným kruhem obepnulo;

až za dlouhý čas přec vidění zašlo, se rozplynulo.

I smazány rysy pážete, vlečku držící dlaně,

v tom svatebním průvodu zvíkovském, pyšnící se panně.