PB

Bezruči Petře,

sil neměl jsem dosti ani bílých krvinek v krvi,

bych, Básníku národa mého, přispěchal popřát Ti prvý,

a jest-li bys někdy chtěl spatřit člověka, který se styděl

v této prožluklé zemi – snad mne bys viděl,

jak zaražen stál tu a houštím se žurnálů brodil

a musel číst, kolik že let je Ti a kde jsi se rodil...

Bezruči Petře,

ne, Ty jsi se nezrodil z ženy –

ze země šlehl jsi, plamen a oheň rozezlený,

hlas útrob a ledví tajemné, zoufalé ržání,

bolest a rána otevřená až do skonání.

Naříkavý a žalný, stonavý Ostravice hlas

a zrazený Těšín, který se třás’... hořem se třás’...

Bezruči Petře,

jindy to bylo... a jiný byl sveřepý řev,

do něhož zalét’ Tvůj úžasný zpěv.

Starý a podlý svět se chvěl,

i nový a podlý svět se chvěl...

A v kraji, kde nebylo lvů, však byl tam tygr ussurijský,

lichotné zvíře a džungle stejně lichotné,

pluk osmý se bil, pluk slezský...

Pod Permí, za ruské lidi nicotné se bil,

za velikou slovanskou poušť a za doly na Urále

a divoce řičel: urá, urá...

Básníku,

díky za pravdu a za bolest, jež rozžehly krev,

za vzpomínku zlou a za obraz božích muk,

za obraz krajiny temné, kde osiřelý zpěv

kamení Beskyd proměnil v duši a chléb...

Bude mít oč teď vzdorovitou leb

rozbíjet osmý slezský pluk,

Bezruči Petře?