pečárky

odešla s pastvin už hovězí stáda,

hrazené pastviny v slunci si hoví

podzimním pozdním listopadovém,

nastavují mu zelená svá záda

hladká a dychtivá: kdopak to, kdo ví,

nebudou-li už zítra pod sněhem.

bludištěm ohrad, kde rosou se třpytí

listy a stébla jak truhlice skvostů,

vzduchem, jenž pomalu se zahřívá,

pod modrou oblohou, blyštivou sítí,

sladko je loudat se tichému hostu

krajinou, která není spořivá.

smrková chapadla obora zdola

natahuje sem a nahořkle voní,

sojkou se loučí před vánicemi.

u cesty vinuté měděná kola

s nahatých kaštanů šelestně zvoní

v horáckém vanu nad nadějemi.

tady se stále jen počasí měří

od obce k obci a v zimu se doufá

mírnou jak starost přepečlivých žen,

když pastvin hladinu bělostně čeří

pečárek kruhy. ach, jaká si troufá

dozrávat plodnost na poslední den.

křížem a krážem se pastvinou loudáš,

sbíráš ty koule jak pohádku bílou,

tvrdé i křehké, v trávě hnízdící.

veškerou něhu a blaženost svou dáš

té chvíli samoty s mlčící milou,

sestrou i matkou hravou, plodící.

zapomněls na svět, v němž zločiny zrají,

zapomněls na bolest, vražedné pluhy.

a jak je nicotný bělovlasý tlach

o bohu, věčnosti, podsvětí, ráji,

pozdravují-li tě čarovné kruhy

pečárek bílých v slunných pastvinách.