PECCAVI.

Blátivou ulicí vlekl jsem mdlé svoje tělo,

mlhavý déšť se mi truchlivě na šaty věšel,

svítilen světlo se žlutavě tu a tam chvělo,

nikdo té chvíle tou zamlklou ulicí nešel.

Piana tóny mi chvílemi zazněly duší,

chvílemi smích se v ní ozval, tak protivný nyní,

znavený, zhnusený šel jsem tou ulice hluší,

slyše své kroky znít o rouleaux výkladních skříní.

Náhle se divoká bolest mi do duše vryla:

jméno tvé čisté kdos tichounce zašeptal ve mně;

plakala duše má, plakala cudnost má zbylá,

na dně mé bytosti jen se cos chechtalo temně.