PEČENÍ CHLEBA. (I.)

„Budiž tu s vámi Pán Bůh sám

po tuto noc, mé děti!

Záštitným křídlem k postýlce vám

andělé strážní ať sletí!

Tatínku, pojď a pomoz již,

schystám si na ráno věci:

přesiji mouku a svlažím díž,

chci zítra chlebíček péci.“

„Provoď vás Pán Bůh, jděte jen!

Toť také tajemství zdaru,

vzpomenout moudře na příští den,

pomáhat pěkně si v páru.

Já zatím povím pohádky kus.

Zdali pak děti ji znáte?

O tom, jak letěla od lesa hus?

Neb raděj o rži zlaté?

Teda: Stál jednou košatý dub,

hleděl na zelenou louku – –“

(Lupity, lupity, šupy, šup,

maminka přesívá mouku.)

„Sedl si sedlák pod ten dub,

hle, tu se mlynář blíží – –“

(Lupity, lupity, šupy, šup,

děťátkům oči se klíží.)

Lupity, šupity – pořád míň,

jako v tom zakletém mlýně,

a nežli sešla matka v síň,

děti jsou ve spánku klíně.

Ale kol hlav jim, omamný květ,

ze tmavých jizbice koutů

roste dál známý neznámý svět:

Koně i děda jsou tu,

tatínek také i Ořech pes,

ale i dědovy zkazky,

zakletý mlýn, v něm šotků ples,

králi a zlatovlásky...

Všecko, co zdálo se zapadlým být,

vzpomínky mrtvé a bledé,

žití i snění prášek se chyt

v duši a dál svou tkáň přede.

Jako z té díže svlažených duh

suchý kvas k žití zas vstává...

„Dobrou noc vespolek!“ – A Boží duch

bdění i snu život dává.