PEČENÍ CHLEBA. (II.)

Kikeryký! Vstávat k dílu!

Pán Bůh dal zas novou sílu,

sen buď žitím vystřídán!

Tatínek již krmí straku,

matka šuká u sporáku,

šelma, kdo spí jako pán!

Za okamžik u kouřící

snídaně již zvoní lžicí

a pak hajdy! po práci:

táta v pole – na budoucí

skývu zaset pot svůj vroucí –

s brašnou stojí školáci.

Patří: V jizbě káď, hle, sivá

od noci své kouzlo skrývá,

teď však též chce jísti již:

Vědrem vody napojena

po nové vždy krmi sténá

velikými ústy díž.

Lopatka v ní po lopatce

vonné mouky mizí hladce,

tolikeré práce plod.

Napřed hravě, potom tíže

za kopistí kolem díže

matka běhá o překot.

„Tak se chléb ten zadělává.

V žití také tak se stává:

Napřed Boží vláhy dbej,

zadarmo již nebe dalo.

Ale pak, co zemi vzalo

úsilí tvé, přimíchej!

Dík, kdy plno po žni hojné!

Věz však též, co díž tvá pojme,

by se náhlým kvasem snad

marně, žalně nezplýtvalo,

starostí co tolik stálo.

Nezapomeň soli dát!

Dobře vše pak mísit třeba,

aby k duhu šel kus chleba.

Dokola jde žití rej.

V mládí připadá vše hravě;

ale i když namahavě

přijde hníst – jen vytrvej.

Když pak splnil svůj jsi úkol,

nevynášej vše hned vůkol –

požehnej a přiklop zas!

Čekej, až by výše vzešlo

Boží, lidské lásky teplo

vyzrálý tvé dížky kvas!

Do školy, děti, je již chvat,

též na chléb svůj si zadělat!“