PEČENÍ CHLEBA. (III.)

Učírna šerá, staré škamny tmavé,

jiskřící oči, hlavy plavé,

učitel mladý slova živá

v mladistvé duše nadšeně vlívá.

Přírody svaté zákon tu slaví,

jenž nalívá klas zelenavý,

výsledky práce, svornou sílu,

osvětu, kázeň, jež ulehčí dílu;

sotva že po žni, znova že třeba

záhy se starat o příští chleba,

a nežli sněhem pole se zbělá,

v jeseni ještě zarosit čela,

by navrátil nám příští rok,

co dali jsme mu na úrok.

A nejen leta, kolena celá

dědictví drahé též že obdržela,

co kdysi jiní před zimy klidem

zasili národu, předali lidem – –

A že tu drahou zděděnou líchu

vzdělanou třeba dál odevzdat v tichu,

vdělanou dobře, silnou a krásnou...

A zraky hoří a srdečka žasnou,

a nežli kdo by nadál se konce,

ze školy zase volá hlas zvonce.

Ho, jak tu náves oživne celá!

Honem! Co maminka doma as dělá?

A matka zas kol chleba se točí,

pozdravit děti smí jenom oči.

Do díže sahá, na stole válí.

V peci se drva mohutná pálí,

jiskří a září z česna a praská.

Kdy není; děd jen miláčky laská:

„Popatřte děti, pojďte blíž –

bylo jen půl, teď plna je díž!

Co naše ruce s pomocí Boží

pracně v ni snesly, kvasem se množí,

roste a šlechtí. Co bylo plané,

chutným a záživným časem se stane

tajemnou mocí Boha předobrého.

Víte, že kvasem je království Jeho.

By každý z vás byl prokvasen celý,

rády by ještě oči mé zřely.

A pak to jedno viděl bych rád:

by v tvary oblé na tvrdém stole

nemusel nikdo v života škole

než matky dlaň vás formovat. –

Teď pojďme jíst, však máme hlad,

a tatínek již vjíždí z vrat.“