PEČENÍ CHLEBA. (IV.)

„V Otce, Syna, Ducha jméno –“

Poledne již hlaholí

s šedé kostelíka báně.

„Poselství nes anděl Páně...“

Pomodleno, pojezeno,

matka zase prvá vstává,

uhlí z pece vyhrabává,

chvoštětem pec vymetává,

lopatu si podat dává

a pak bílý bochník na ni

vyklopený, posazený,

podmoučený, políčený

k poslednímu jeho zrání

v žhavý jícen pece sází,

znakem kříže doprovází. –

Děti jdou zas do školy. –

Starý kněz tam, laskavý,

Boží velká slova živá

do srdeček mladých vlívá,

vlídným hlasem vypráví

o Josefu, dobrém synu,

za cizí jak trpěl vinu,

bratry prodán, postrkován,

zotročen a obžalován,

v žaláře i vržen bídu,

aby Božím dopuštěním

veškerým tím utrpením

stal se spásou svému lidu,

chleba zjednal v hladu době

a nejvyšší slávy sobě.

Tak už Pán Bůh chce to mít,

aby v peci bolů zrálo,

co má dokonalým být.

Nejinak se jistě dálo

Božskému též Spasiteli:

Hořký kalich bolů všech

Bůh mu do dna vypít velí,

aby jako vítěz skvělý

vstáti mohl po třech dnech!

Proto také Mistr milý

za nejvyšší lásky znak

zvolil si ten chléb svůj bílý

těla svého za zázrak:

chléb ten svatý, obraz žití,

tolikrát jenž musí jíti

z klasu v těžkých zkoušek tlak,

drcen, hněten, válen tak,

a pak v žhavé peci zráti,

nežli smí se v pokrm dáti. –

Bystře hledí zraky hochů.

Pochopí? Snad tuší trochu,

život poví další pak. –

A než bys se nadál konce,

zní již zase hlásek zvonce.

Hurá! Domů! V chat a ples!

V chvíli sotva zrak je shlédne.

U sivé tam chaty jedné

chléb nový voní na náves.

Chléb náš vezdejší, dej nám dnes!