PEGAS MEDITUJE.

Je krása energie, slyším zníti.

Je přenos mohoucnosti, není věčná.

A ihned na to nóty navazují

a explikace: Také krása neví

dne ni hodiny, není nesmrtelná.

Se rodí, přerozuje, obnovuje,

křísí i vzniká, leč též zaniká.

A z živelnosti tvé mít podložení

musí. Ty nad svou energií

též musíš bdít, bys splodil ji i schvátil.

Lakotnost chimerská je dvakrát dým.

Je krásy území, kam stačí energie.

Její i ústředí, media její mysta.

Tak od ukáznění vše odvislým

je dvakrát. Ale při vyjezděnosti

i disciplina obrousit se můž’.

Je její setrvalost dvojsmyslná.

Potíž se neznamená, semklost kázně

a energie výron uniká...

A dobře tak. K šklebu i podcenění

by došlo tak se. Nedáš, energie,

nerodíš vzdorovitá, neplodná?

A bard by otočil se k energii

a káral by a přel se s sílou vlastní.

A krása doznala by ponížení,

pohanu, urážka by zrodila

se lénu posvátnému, pro Pierru

zlatitou pohana a hýřila by.

Ne neskonalost, krása je energie!

To rcete, epigon tuk v pozor staví

fóra a snaživec jak athlet tuží svaly.

Grazie v souboj pojďte! Musy v turnaj,

leč jiný, smysl je míň chimerský

a neskutečný juž. Umění tím jistě

nebude znehodnocováno, ježto vzkyne,

rek přijde, jenž se zahonosí v pych tož v foru,

že sama Homéra shltnul i s střevy,

jich obsahem vybraným. Či to pokyn kráse,

by hlasem sytým, posíleným jen

hovořila? Však sotva stačí podklad,

když v lebi netkví klobouk apokalyptický.

Ty musíš v skráň mít kápi, vínek daru

v specima předurčení mysta. Pozývá,

přizývá v atrium kdo? My jsme robustní,

ježto jest krása také robustnosti

a živelnosti božské dědictví,

výhrada. A energií jest

a původ můž’ mít, jak bublina, z třtiny!

Confesse umělce zda potom zní:

Jsem artist, sám jsem, z direktivnosti vše beru

a vážím! Ten je vzchod a původ, z nicu!

Tak tvořil neskutečnou ideou,

ze schema také pratvořitel Zan.

Krása je energie, autor je bez myšlénky.

Ona tě oživí jak apota,

jen v forum přijď, v břeh, třeba v klín síť rybí.

Je všech a ve všech. Liberální v vrch

poznatek, these. Hudba nitra, která dští,

plá, vzchvívá, nasazuje, určuje.

Hle velké věci nechtí stačit dnes.

Však stačí naděje kyn širé rotě.

Med Haemu, přinesený věštci, dým,

a posvěcenými Pierry sluhy,

kastráty, avšak stačí vepři módy,

jenž v čtverhran fora, nároží cest postaven,

když rozmažeš mu kol úst všaké lejno.

Tož slibů, domněnek a předstírání.

A proto cápek kýs spěl do kuchyně,

by nacpal břich a získal požitky

za požitky a sladké lahůdky.

Tuk za tuk speculoval, účtoval,

směnit mnil, dát a odměřoval dósy.

Však když se nejvíc a důkladně napral,

že břich se zdvih’ mu samý pod nos v glób,

když mohl naň jak na vrch vystoupiti

Sinaie, zmdlel a zhloup’, byl tupým zhola

a pozdřímnul, na krásu, energii

a počin celý prvků výměny

a darů, lén a dědictví, na úkol, účel,

úmysl, dílo, na obměnu žití, síly,

na exaltaci a Mus devět v chór,

na cestu v Parnas stezí příkrou výš

v lán trojí stupňů, dím na energii,

na čar i trud, jak na smrt zapomněl.