Pegasu na pečetítku.

Kam, hippogryfe báje,

v to všední století,

kde v cval tvůj poškleb láje

ti půjde v zápětí?

Bez vesla, sotva hřívy

se třímá jezdec tvůj

a křídly v povzlet divý

hřmí dál na moje „stůj“!

Tak volně, hrdě sedí,

ve zraku mládí žeh,

kde stane, bozi vědí,

v zámezí světů všech.

Jen azurem se spíjí,

laur v kadeřích má jun

řka: „Já jsem poesií!“

ve hlaholu svých strun.

A jeho cval i křídlo,

jak v tvrdý onyx vryt,

za věrné pečetidlo

věk praktický si chyt.

Ó kéž bys aspoň skrýval

tu čarokrásnou báj,

ten sladkých citů příval,

ten všemohoucí taj,

tu lásku, čarodějná,

jež lesk a nádhera,

plá jediná zde stejná

jak v době Homéra!

Ó kéž bys aspoň tajil

jen delikatní rým,

jejž moderní druh zbájil

a svěřil křídlům tvým!

Však věru, mi tě líto,

pod divoký tvůj cval

když tolik prosy skryto,

již všední život dal.

Jen ve kupeckém slohu

pár suchopárných dat,

a sotva pozdrav v rohu

tvých křídel nese chvat.

Jen účty a jen směnky,

„vše zdrávo!“ nanejvýš;

moderní dopis tenký

je vyvětralá číš,

zkad prchla vůně duší,

zkad prchl srdcí jas,

neb na to v časů hluši

my nemáme víc čas.

Však všecko to, čím tobě?

Nechť, věrná toho stráž,

vzpjav k letu křídla obě

vším zjevně pohrdáš.

A letíš! – Jiskry roní

se v žití suchopár,

leť, olympický koni,

buď, bratře, s tebou zdar!