Peire Vidal.

Vlasy tvé se, paní, vinou

jak žeň klasů bohatá!

Na tvých bílých ňadrech kynou

dvě růžová poupata:

k nim to moje písně láká,

takže předčí v letu ptáka

snů mých křídla rozpjatá.

Bleskem na černém hřmíš koni

honit vlky v černý hvozd,

chochol kývá, třemen zvoní,

div se neprohýbá most;

šlechty dav se kolem tísní,

stranou stojím se svou písní

jako plachý skalní drozd.

Paní! Slunce touhy mojí

zabloudilo do ledu!

Raděj byl bych vlkem v chvoji,

který uštván v posledu

na tebe by upjal oko

a v ně patře přehluboko

zhynul ve tvém pohledu!“

Takto zpíval u balkonu

Peire Vidal, trubadur,

sběhl šašek v kvapném shonu

na kyn krásné Loby v dvůr,

klep’ ho čapkou s rolničkami:

„Ach pan Vidal, starý známý,

zase čelo plné chmur?

Slyšela tvůj zpěv má paní

a ty jistě její smích.

Řekla: Dražší chlap mi v zbrani

než ten zpěvák písní mdlých.

Co tam drnká zpitý vínem,

kdyby dokázat chtěl činem,

směl by zdřímnout v loktech mých.“

Odešel pan Vidal zvolna,

byl jak jabloň podťatá,

slyš, zas jeho píseň bolná!

„Vlas tvůj hraje do zlata,

ňadra tvoje rájem kynou

a mé sny a tužby hynou,

křídla darmo napjata!“

Ráno zas most dolů letí,

ořů ržání, rohu ples,

chrtům bystrým ve zapětí

hrdá Loba jede v les,

prachu vír a křiky honu!

Nestojí však u balkonu

jako vždycky Vidal dnes!

Slunce praží nivy zprahlé,

bez pohnutí stojí strom;

v tom vlk objevil se náhle,

kde se sklání skalný lom.

V rohy lovčí houkla chasa,

dutý ohlas v hvozdu jásá

jako hučí v skalách hrom.

A juž přes klest, přes kamení

psy v let Loba pobídla,

za ní lovci, až se pění

v potu koním udidla,

a vlk prchá dále k stráním,

smečka chrtů stále za ním,

div ho v běhu zahlídla.

Horský ručej přes balvany

v plesném tanci spěje v dál,

do vln vlk se vrhne štvaný

mezi ostré jehly skal,

pár fen strhne divý příval...

kde však Loby chochol kýval,

pes i oř spěl v nový cval.

Juž mu v patách feny dravé,

teď se v husté hloží vplet,

teď i šípy nedočkavé

v křoví za ním spějí v let.

„Ten pan vlk je nemotorný!“

děla Loba a smích vzdorný

zkřivil její krásný ret.

Psi jej rvou a krví tráva

i hloh kol se zabarvil,

Loba v smíchu šátkem mává;

z houště však zní vzdech a kvil,

lidský hlas v psů štěk se druží,

vlku strhli náhle kůži,

v ní se Vidal objevil.

Roztrhaný smečkou dravou

na všech údech svých se třás’,

jako vždy i nyní vřavou

zvonil jeho písně hlas;

„Ňadra tvoje rájem kynou,

a mé sny a tužby hynou

lapeny v tvůj zlatý vlas.

Píseň má se stala skutkem,

hrdé slunce tužeb mých,

však mé srdce jato smutkem

umírá v tvých paprscích.

Paní, věř, než fen tvých rány,

víc mne bolí rozpoutaný

chladný tvůj a hrdý smích!“