Pejsek z podruží.

V jedné vsi na podruží

chudičký stařec žil,

jsa slepý, musel čekat,

kdo mu co uštědřil.

I vychoval si pejska,

jenž tolik vtipu měl,

že s košíčkem mu po vsi

od domu k domu šel.

V košíčku ležel lístek:

„Darujte slepému!“

a každý rád dal, co měl,

psíčkovi věrnému.

Ten domů nes’, co dostal,

bez všeho dotknutí,

ač často by mu býval

mnohý dar po chuti.

I přišel jednou v pátek

k tamnímu řezníku;

což pak ví pes o půstu,

což ten ví o zvyku!

Řezník byl člověk krutý,

nevěděl, co to cit:

„Jak? ty chceš v pátek maso? –

nu počkej máš ho mít!“

A uťal na to psovi

ocásek u těla,

dal mu ho do košíčka,

až krev ven crčela.

V bolestech strašných pejsek

věrně se domů bral,

s košíčkem klesl na práh

a chudák za své vzal.

A po vsi mladí, staří,

každý ho litoval,

poněvadž věrné zvíře

každičký miloval.

Když někdo za svou věrnost

si nevděk utrží,

říká se: „Vede se mu,

jak pejsku z podruží.“